V pátek 16. 6. 2023 proběhla na Sokolském ostrově v Českých Budějovicích oslavná akce Tělovýchovné jednoty karate České Budějovice (TJK) upozorňující na 50 let existence TJK a 53 působení karate v Jihočeském kraji.
Kontroverzní historické i současné pozadí organizace a konání akce by si vyžádalo rozsáhlé komentáře, které by byly příliš dlouhé, které by věci nijak neprospěly, a které by vyvolaly i zlou krev.
Ačkoliv šlo o propagační akci sportovního karate TJK, jejím organizátorům patří rozhodně poděkování. Především se věnují dětem a mládeži, a tím chvályhodně odvádějí pozornost mladé generace od institucionalizovaného kriminálního podsvětí našich krásných měst a jejich sub-narkotické kultury.
A potom by nedošlo k setkání určité části starých cvičenců karate – tj. těch bývalých i těch stále aktivních. Tito všichni by se měli omluvit, že se příštího setkání po padesáti letech nezúčastní, a proto by s nimi organizátoři neměli počítat.
Bylo upřímně úsměvné vidět staré známé, jak vylezli jako plži ze svých ulit nesnášenlivosti a chronické neschopnosti vzájemného styku a spolupráce, a jak se rádi viděli. Atmosféra to byla vskutku upřímná a radostná. Díky všem, kteří přišli!
Byl to původní koncept Komise karate, která vznikla na půdě nově vzniklé TJK (1973), aby se odklonila od silně pragocentrické organizace sportovního karate působící v ČSTV v bývalém Československu (ČSSR). Nenašel svého uplatnění. Byl to příliš vysoký projekt pro tehdejší mladé i starší cvičence plné svých osobitých zájmů.
Ať si každý z bývalých i současných cvičenců, jejichž sportovní, profesní i obchodní kariéra se odvíjela a odvíjí od vzniku TJK, cvičil nebo cvičí, co chce a v jaké skupině či organizaci chce, ale něco nám mohlo zůstat mateřsky společného.
Mohli jsme se stýkat na úrovni vlastní volně organizované pospolitosti, zůstat v respektovaných vztazích, a setkávat se častěji než jednou za 50 let. Vzájemná nesnášenlivost, neuvědomělost, nevděčnost k osobně exploatovanému či vykradenému karate, a zejména absence respektu (základní podmínky karate) to bohužel nedovolily.
Je to naše prokletá národní povaha a náš zoufalý národní sport, nesnášenlivost a nechat se organizovat od druhých – a to přinejmenším od dob Bílé hory. Je to jaksi podivné u lidí, kteří cvičí nebo cvičili karate, když hlavní krédo karate tvrdí, že účelem cvičení karate není vítězství ani prohra, ale morální zdokonalování toho, kdo cvičí karate (karate-ka).
Výsledky zmíněného druhu by nám rozhodně udělaly po 50-53 letech mnohem více radosti a uspokojení nežli sklady bezcenných pohárů, medailí a nejapných diplomů, polní tráva (sláva), ženy, sebevědomí, nabyté vzdělání, tituly, kariéra, posty, peníze, majetky aj. – to vše získané díky tréninku karate.
Kriticky vzato, nějaké takové výše uvedené výsledky byly u všech starých cvičenců patrné. Nabyté životní a cvičební zkušenosti, stáří, nemoci, nepříznivé události, blížící se smrt, a samotné utrpení vůbec, nás spojují…A před námi se tak díky tomu postupně objevuje skvoucí a vábící prázdnota (kara).
