Společnost je rozložená

Společnost je rozvrácená, chvílemi i místy zběsile. Nic nového. Z hospodářského hlediska je to velice výhodné. Prebendy, zisky, dary, výpalné a jiné nezasloužené příjmy cizopasníků, příživníků a parazitů stoupají. Víra a naděje se ze společnosti vytrácejí. Ostatně v ní nikdy pořádně nebyly. Jinak bychom se nedostali k dnešním smutným koncům. Mohou být ještě smutnější.

Požadujeme, aby víru a naději do nás pumpovali druzí. Například společenské poměry, stát, politika, ekonomika, přátelé, aktivní lidé, a obecně objektivní realita, která je projekcí naší vlastní povahové mizérie, zoufalosti a ubohosti. Sami vnášet víru a naději do sebe, druhých a potažmo do společnosti zásadně nechceme.

Jistě velice záleží na tom jakou víru a naději bychom rádi. A v tom je také hlavní kámen úrazu naší temné přízemní duše.

Prý se s tím nedá nic dělat. S těmi poměry, s námi a se sebou. Těm před námi se s tím prý také nic nepovedlo učinit něco k lepšímu. Mladí lidé si tak pohodlně odůvodňují svůj vyšší stupeň rezignace, než ten, který se týkal starých a zemřelých lidí před nimi.

Mladí prostě nezažili dobu před rokem 1989. Mají o ní mylné představy. Jsou pohodlné, byly jim vnuknuty přímo nebo podprahově staronovým režimem, jsou v souladu s jejich povahou. Zlobí se, když na to přijde řeč. Že by oni byli manipulováni? To rozhodně nikoliv!

Přes tři desetiletí jsou mnohem lepší možnosti, než jaké byly za starého režimu reálného socializmu a normalizace. Přesto jich lidé celou tu dobu ke svému skutečnému prospěchu nijak (aspoň moc) nevyužívají, a velice ochotně se jich vzdávají.

Za socializmu bylo obecně lépe vzhledem k lepším sociálním a konzumním podmínkám společnosti. Lhostejná rezignace a pasivita také bujely. Přesto určitá část společnosti byla aktivní mnohem více nežli dnes, a nelze jí rozkladnou odevzdanost nijak vyčítat.

Skutečná opozice (disent), nikoliv nějaká pátá kolona lokálního a globálního rozkladu, odvedla mnohem více práce, než se daří nastupujícím generacím dnes. Shází avantgarda. Mladší generace se utápějí v napodobování cizích vzorů. Postrádají originalitu, vitalitu, motivaci, morálku aj.

Člověk by se naivně mohl domnívat, že když možnosti komunikace, podnikání, sdružování, projevu, cestování, vzdělávání a jiné se po 1989 rozšířily, že jich lidé využijí ke svému dobru. Většina lidí však tyto možnosti velice rychle a přičinlivě vrátila do rukou těch, kteří jich efektivně umí využít jejich škodě, ke zlu svému i druhých.

Bylo by to dlouhé vyprávění o tom, jak jsme prý my staří tenkrát na Východě také nemohli nic dělat, a že jsme prý také nic neudělali. Náš případ to rozhodně není. Zajímá to dnes vůbec někoho?

Po roce 1968 se u nás veřejně objevil brutální buržoazní sport, který se zprvu nesprávně nazýval nějakou chybou tisku karete. Samozřejmě, že k němu inklinovala nespokojená část mladé a dospělé části veřejnosti. Mimo nelíčeného zájmu, bylo v tom hodně vzdoru proti okupaci a normalizaci. Režim to nesl velmi nelibě, a snažil se novému hnutí všemožně házet klacky pod nohy. Neuspěl.

Nebýt toho, vývoj karate by byl u nás pozdržen o dvacet let, jako tomu bylo například v NDR. Jeho skrytý buddhistický aspekt tréninku by asi zcela vyvanul.

V roce 1973 jsme si založili vlastní jednoúčelovou TJ. Dnešní mladí nemají ponětí o tom, co to bylo za úspěch, získat vlastní právní subjektivitu, možnost cvičit po svém, podle vlastní metodiky, v omezeném rozsahu podnikat, vymanit se nelegálně ze závislosti na oficiální struktuře tělovýchovy atd.

Co dělali lidé za reálného socializmu? Mimoto, že zavařovali, sbírali céčka, lepili chemlonové dečky, chatařili, zahradničili, vařili atd., z dosti podstatné části také sháněli nežádoucí a zakázanou literaturu – buď ze zahraničí, nebo ji opisovali na mechanickém psacím stroji. Půjčovali si nedostatkové knihy, dělali si z nich výpisky, a dokonce i z nich omalovávali obrázky.

Kopírovacích strojů tenkrát moc nebylo, byly jen v podnicích a byly hlídané. Přesto se na nich tajně kopírovali zakázané nebo nedostatkové tiskoviny. Mohly z toho být pěkné potíže. V archivu jsme měli krabice plné kopií knih v češtině, angličtině, němčině i francouzštině, a které se po roce 1989 vydaly oficiálně, nebo je lze snadno sehnat na trhu našem nebo zahraničním. Překládala se zahraniční literatura.

U nás se cvičilo  každý den v pracovním týdnu 2 hodiny, o víkendech bývala různá soustředění a jiné akce. Pěstovaly se neoficiální zahraniční styky, setkání a soutěže. To vše po 1989 až na malé výjimky zcela zaniklo. Scházela nová mladá krev. Sjížděli se k nám Rakušané, Němci (hlavně východní), Slováci a Poláci. STB zuřila. Své přátele jsme navštěvovali (hlavně Němce, Slováky). Byla to srdečná a přátelská setkání zcela jiného druhu, než ta, ke kterým dochází dnes.

Našlo by se toho ještě více. Někdy šlo skutečně o krk s výhledem na roky v kriminálu. Týkalo se to některých ilegálních aktivit v přísném utajení. Ne, nešlo v žádném případě o nějaké kontrarevoluční, zpravodajské, politické či odbojářské činnosti, ale jenom o záležitosti čistě duchovní. A ty štvaly režim nejvíce.

Z čeho byste rádi čerpali víru, neději, uvědomělost, aktivitu a iniciativu, než z poznání neutěšených poměrů, a nikoliv z milostivého čekání na proradný režim, který by je instaloval proti svým zájmům a učinil tak za nás? Proč bychom nemohli víru a naději čerpat ze sebe a tyto sdružit, aby získaly mnohem a mnohem větší sílu?