Po delší době opět na našich stránkách uvádíme jistý praktický technický problém, respektive problém zdánlivě pouze technický.
Příznivci našich metod a způsobů cvičení bývají často upozorňováni na neúplnost předávání původních cvičebních stylů, které dnes mylně bývají pokládány a předávány za úplné, a více než často z naivních i marketingových důvodů jako ty nejlepší.
Je pochopitelné, že začátečníkům nelze předat kompletní cvičební styl, ale pouze jeho určité a nekompletní základy, které mají sloužit jako vodítko pro další cvičební postup. Tím vodítkem však není míněno omezující vodítko používané k uvázání a ovládání psa, ale tolerantní vodítko ve smyslu směrového ukazatel širší cesty, umožňující určitou volnost pohybu.
V každém správném cvičebním stylu je něco ukázáno a naznačeno, a něco nenaznačeno a neukázáno. Vyváří se tím prostor pro iniciativní přístup cvičence a jeho povšechný růst. Pokud však cvičenci iniciativu odmítají a tento prostor nevyužívají, jejich úroveň i úroveň jejich cvičení rychle upadá.
Jako dobrý příklad výše uvedeného nám může posloužit dnešní styl karate shotokan, vydávaný za tradiční a původní, ačkoliv takovým jistě není, a to konkrétně v případě zadního střehu (kokutsu-dachi). V našem cvičebním prostředí přísně rozeznáváme střehy jedno-liniové a dvou-liniové. Ačkoliv z tohoto rozlišení logicky vychází dvou-liniový zadní střeh, lze jej vidět ve správném provedení málokdy, dokonce i v některých stylech taichichuanu, které by jej měly určitě používat. Styly shotokan karate obvykle používají pouze jedno-liniový zadní střeh, přičemž absenci dvou-liniového zadního střehu nahrazují méně příhodnými střehy. Na pozadí bývá nepochopení původního záměru stylu, a hrubé provádění techniky.
Zmíněná absence vyplývá z často zmiňované indispozice, která se týká zadní nohy, jako důsledku vymístění vědomí z těla. Jedná se o problém, který souvisí s morálkou, motivací a povahou cvičenců, a se kterým se dokonce i pokročilí praktikanti odmítají zabývat, natož lidé, kteří se hybnému tréninku nijak nevěnují, nebo dokonce tělesným cvičením pohrdají.
Možná to bude pro některé cvičence překvapením, že ačkoliv se obvykle se správně pochopeným a prováděným dvou-liniovým zadním střehem v moderním tréninku karate (i taichichuanu) nesetkáváme, můžeme jej spatřit na starých fotografiích některých čínských cvičenců taichichuanu z počátku minulého století. Možná se je někomu se jistým zadostiučiněním podaří najít někde na Internetu nebo v nějaké knize.
Ne nadarmo se říkává, že čím starší, tím lepší, nebo že cesta zpět ke kořenům (základům) je správná. Není správný trénink nakonec cestou k prazákladu úplně všeho? Jářku, a k čemu by jinak byl dobrý?
