Na našich stránkách často upozorňujeme na různé knihy, aniž bychom si dělali přílišné naděje, že vzbudí pozornost a zájem čtenářů, ale činíme tak spíše ze setrvačnosti. Nejsou to obvykle žádné světoborné knihy, žádná mistrovská díla, ale publikace vyžadující samostatnou práci s textem.
Napřed se musí stopař naučit číst stopy, potom se může vydat za hledáním cílového díla, které není zatíženo struskou a ani zbytečným balastem. Během této práce si tříbí své zkušenosti, názory, povahové rysy a schopnosti, aby cílový objekt náležitě ocenil. A nakonec by měl dle názoru buddhistické nauky (dharmy) vidět dharmu všude a ve všem.
Kniha, na kterou bychom chtěli tentokrát upozornit, pochází z pera Ericha von Dänikena, konkrétně se týká prvního českého vydání jeho Vzpomínek na budoucnost (Orbis Praha 1969), která obsahuje i výborný doslov Ludvíka Součka.
Dnešní generace často pohlížejí na literaturu vydanou před rokem 1989 s neoprávněným despektem. Je obecně známé, že polistopadoví mládežníci, politikové a odborníci často nešetří sebevědomím, pýchou, pohrdáním, arogancí a všemi ostatním projevy mravní a duševní omezenosti. Budiž jim to přáno, když je to nadýmá pocity převahy, jedinečnosti, svobody a demokracie. Média a informační technologie učinily z malých lidiček obry.
Vykopávky, staré spisy, jeskynní kresby, legendy atd. byly dodatečně vřazeny do myšlenkového modelu, do pracovní hypotézy. Výsledkem tohoto hlavolamu byla pohledná a zajímavá mozaika, sestavená ovšem podle předem koncipovaného modelu, v jehož rámci byly jednotlivé díly – občas až příliš viditelnou vrstvou tmelu – k sobě skládány…Pochyby o každém myšlenkové modlu jsou však legitimní, by dokonce nezbytné – kdyby tomu tak nebylo, octlo by se všechno bádání ve slepé uličce. Naše poznatky o minulosti jsou pouze relativně pravdivé. Objeví-li se nové pohledy, musí být starý myšlenkový model – byť i sebedůvěrněji známý – nahrazen modelem novým…Nesmíme již nadále zkoumat staré věci starýma očima.
Nejsou výše uvedené výroky staré více jak půl století dnes stále více aktuálnějšími. Není v nich popsaná mechanika metodickým problémem každodenního života, a v našem případě i tréninku, který nemilosrdně selektuje všechny jedince? Nežijí dnešní lidé v myšlenkovém modelu, který je zcela řídí, a kterého si nejsou nijak vědomi? Neobsahuje tento model své teze i antiteze, které vnukávají jedincům falešné pocity jejich svobodné vůle?
Při praktickém tréninku je situace velice jednoduchá. Účelem zadání cviku a jeho cvičení je vytržení ze stereotypu myšlenkového modelu (snění o skutečnosti). Začátek (konec) každého úkonu je velice důležitý. Je však až příliš obvyklým nedostatkem cvičenců, že po zpozornění při zadávání cviku a cvičení okamžitě rádi zpětně upadají hypnotického modelu, ze kterého není možné, je po dobrém vytrhnout.
Schází zde přiměřená ryzí fyzická námaha, práce i bolest, které vhánějí vědomí do tělesné duchapřítomnosti, a které se pomocí svého vyspělého rozumu tzv. civilizovaní lidé, zvláště pak občané střední třídy (maloměšťáčtí inteligenti, polo-inteligenti) snaží pudově všemožně vyhynout. Tato zdánlivá chytrost však činí z lidí snadno ovladatelnou a poslušnou oběť záludné pasti myšlenkového modelu, ve které se cele nacházejí, a ze které by se snad i případně chtěli vyprostit. Marné je však jejich počínání.
Knihovny jsou dnes na hovění. Zájem o knihy rapidně poklesl.
Däniken se například ve své knize podivuje nad tím, že misionáři a nájezdníci ničili v minulosti obrovské knihovny, které obsahovaly nesmírné kulturní dědictví. Také se pozastavuje nad tím, že knihovny většinou vlastnily a dosud jistě vlastní tajné společnosti nebo archivní služby.
Není na tom vůbec nic divného. Cenzura, likvidování ideologické diverze a ohlupování poddaných je nutnou součástí každého mocenského režimu. Nemusíme se ani ohlížet po tajných společnostech, neboť i dnes když máme uzákoněnou svobodu a demokracii, svobodu slova a projevu, je zcela nepřípustné si pouštět veřejně jen tak pusu na špacír. Dokonce i každá větší veřejná nebo univerzitní knihovna stále obsahuje oddělení „librí prohibití“, ve kterém jsou knihy, které si lze půjčit pouze na zvláštní povolení, a které by mohly třeba narušovat veřejné klišé pohádek o historii.
Obecný lid o žádnou seriózní, kuriózní či spornou literaturu nemá vůbec žádný zájem. Lidé dnes většinou vůbec nečtou, nejsou přece hloupí, jak se domnívají. Zoufale obracejí korunu v kapse, když jim někdo jiný než televize a média nabízí něco zajímavého ke čtení. Nebudou přece vyhazovat peníze za něco, o čem se domnívají, že znají a nepotřebují. Jejich duševní sebevražedné odhodlání, lakota, která jim nedovolí jej překonat, je vskutku udivující.
Kniha Vzpomínky na budoucnost byla ve své době explozivně průlomovou knihou podobně jak Jitro kouzelníků. Ty to publikace vlastně odstartovaly záplavu celého žánru podobné literatury, ve které dnes zanikají.
Ve vzpomínkách na budoucnost jsou různá tvrzení a předpoklady, které jsou po prověření časem správné, nedostatečné i špatné. Vývoj některé prognózy dokonce překonal. Jiná vyjádření musí být překvapivá pro mladší generace čtenářů s mobily v ruce, které se domnívají, že před 50-60 lety zde žila vědecky a technicky zaostalá společnost neandrtálců, kteří lezli po stromech.
Je to škoda, že pro nezájem nelze o knize diskutovat. Někdo z těch, kteří nevědí proč by měli něco dělat, by se jí mohl chopit. Možná teprve po ní by se ukázal její přínos.
Ve skutečnosti se naopak z dnešní digitálně ovládané společnosti stala tlupa degenerovaných neandrtálců, kteří pomateně zotročeni lezou ve větvích stromů sociálních sítí.