Matematika a tělesná výchova jsou ve školství nejméně oblíbenými předměty. Jejich obliba se týká pouze jedinců, kteří by si patrně poradili sami i bez školské mašinerie, jejímž skutečným účelem je duševní a tělesné deformování mladé generace.
Matematika a tělocvik stojí proti sobě v extrémních pozicích, které při zavedené školské výuce nelze běžnému žákovi nijak obsáhnou, ačkoliv by tomu tak mělo správně být. Tělocvik totiž může prakticky vyjevit to, co školská výuka matematiky není schopna svojí úpornou duševní snahou nijak teoreticky dokázat.
V antickém gymnáziu prý tělesná výchova jako hlavní předmět předcházela ostatním teoretickým předmětům. V pozdější době se tento princip ze záhadných či záludných důvodů obrátil, takže po výuce teoretických předmětů na tělesnou výchovu již nikdy nedoje, a většina bývalých absolventů tohoto školského systému získá odpor k oběma předmětům. Již jenom hlediska ekonomického je důvod tohoto obrácení na ruby jistě zřejmý.
V sedmdesátých letech minulého století jsme u nás díky tréninku karate (tj. tělesné výchově) a vysokoškolskému studiu narazili na matematiku malých čísel. Bylo to tenkrát velice překvapivé odhalení, nad kterým se dnešní počítačoví programátoři nijak nepodivují.
Počítač, na který byli tehdejší asistenti na vysoké škole tak hrdí, zabíral celou místnost. Výuka předmětu postupoval obvyklým únavným postupem, jehož většinu tvořil balast nepraktických, únavných a nezajímavých informací, které měly být spíš zařazeny až na konec osnov semestru, aby doplnily hlavní zajímavou kostru předmětu.
Snahou a výsledkem starých školských osnov matematiky bylo vytvořit ze školáků počítače. S bylo jen otázkou času a vědeckotechnického vývoje, kdy tyto biologické počítače musely být díky své značné chybovosti a nedostatečnost nahrazeny digitálními informačními technologiemi, tak jak je známe a běžně používáme dnes.
V Tichomoří prý snad na nějakém ostrově dosud přežívá nějaký kmen lidojedů, kteří umí počítat jen do dvou. U vyslanců naší kultury při jejich kontaktech s touto kulturou budila zaostalost těchto domorodců jistě rozhořčení, lítost i úsměv.
Pojídání lidí bylo v naší křesťanské kultuře dávno zrušeno. Nahradilo jej mnohem účinnější vykořisťování, které zejména po průmyslové a pak digitální revoluci dosáhlo bezmezných rozměrů. Jeho mašinerie dokáže vyvraždit taková kvanta lidí a ostatních živých bytostí, že se o tom nějakým digitálně uvažujícím kanibalům nemůže ani zdát.
Pokud nebyli naší vyspělou kulturou zmínění lidojedi již vyhubeni nebo zdeformování, tak možná nezapomněli na svoji matematiku malých čísel. Aniž to tušili, přestihli naši vyspělou západní matematiku o několik století dopředu.
Proč to vše tady vykládáme? Pokuste se informace zde uvedené „sečíst“ a třeba pochopíte, že matematické myšlení námi podceňovaných domorodců se odbývalo v prostředí nuly. Kdo má trochu ponětí o karate, tak ví a prakticky počítá, respektive se psychosomaticky pohybuje, ve stejném prostředí. Pouze se jinak nazývá, a je uvedeno v samotném názvu této disciplíny.
Není to pouze naše ojedinělá zkušenost, že zaostalí žáci a studenti základních, učňovských a středních škol, kteří měli potíže v teoretických předmětech, po určitém tréninku karate hravě vystudovali vysoké školy. Pouze málokdo z nich si ke své škodě uvědomil podíl tréninku karate na tomto životním úspěchu.
Netřeba se však ničeho obávat, jedna epizoda nic podstatného neřeší, když nezpracovaná povaha zůstává. Lehko nabyli, lehko pozbydou. Mašinerie, která takové nevděčné zlodějíčky opět semele, byla snad pochopitelným způsobem popsána. Ty, kterým se již tak stalo, a je jich již pěkná řádka, z piety neuvádíme. Což karate nevaruje: „Opustíš-li mne, zahyneš!“
