Pohádky o zlu bez příčiny

Kdo by neznal pohádky našich výtečných liberálních demokratů o zlu bez příčiny, za kterými se skrývá nekonečné obelhávání a blamáž veřejnosti? Jistě takových pohádek znáte mnoho. Poslouchej, poslouchej pohádku o růžovém prasátku, jak si lehlo do chládku, a četlo si pohádku o růžovém prasátku, jak si lehlo do chládku…

Bylo nebylo, všechno bylo normální, všem bylo celkem dobře, nebo mohlo dobře být, kdyby se trochu více snažili. Všechno bylo v pořádku až na některé maličkosti, které by se časem vyřešily. Když tu z ničeho nic se vyskočil na svět zlá čert, třeba nějaký paranoik, který zblbnul mnohamilionový národ, plný vědců, kteří pak za pár let posunuli svět o sto let dopředu, a pak bylo všem zle, na čemž se tak převelice dobře vydělávala moc a peníze.

Zlo bez příčiny, klamání popíráním kauzality, je základem trvale udržitelného růstu, vytloukání klínu klínem, dokud se celá klenba monstra nezhroutí. Topící se nejen stébla chytá, ale chytá se i případného zachránce, kterého se snaží zuřivě zatlačit do bahna pod sebou.

Záhrobí je hrozné, když se lidé dopouštějí takových hrůzných činů, jako jsou hospodářské krize, pandemie, mučení, vraždění, vykořisťování, ničení přírody, války a jiné masakry, kterými se snaží přežít ještě poslední vteřinku, ještě poslední nádech, nad hladinou krvavého bahna, které tak usilovně vytvořili.

Lidem, jejich zájem se točí kolem knedlíků, vepřového masa a kyselého zelí však pohádky O zlu bez příčiny vyhovují. Život je plný trápení, a knedlíky, maso i zelenina jsou čím dále tím více dražší a jedovatější, tak proč si přidělávat další starosti hledáním nějakých příčin? Na to přece máme odborníky, aby řešili problémy za nás, bez nás a o nás.

Styk s odborníky, kněžími nového světového řádu, je dnes velice jednoduchý a pohodlný. Již nehrozí nekonečné dřepění a nachlazení v temném, studeném, morbidním a strašidelném kostele. Již není nutné poslouchat nekonečné litanie, výklady a žvanění lhářů farářů a jiných kostelníků ve středověkých mornách. Již není nutné číst litery v digitálně nenasvícené bibli, a usínat před stále stejným oltářem v panoramatu soch zkroucených svatých mrzáků.

Dnes má každý svůj pestrý oltář u sebe. Mobil již nikdo neodkládá, a mladí lidé jej mají neustále v ruce při všech možných příležitostech. Místo mrtvolných obrazů svatých, se v mobilních monitorech míhají postavy samých skvělých, úžasných a krásných lidí, kteří vám nabízejí konzumní štěstí v království nebeském stále rostoucích tužeb. Svět se stal ve srovnání s monitory šedivým a nezajímavým. Každý z něj prchá se sluchátky na uších a s mobilem v ruce.

V digitálním nebi je již úplně všechno. Pozemský svět se přestěhoval do nižší dimenze, do podsvětí. Již dávno tam vemřeli všichni lidé. Zemřeli pro tento svět a zrodili se v onom. Nyní již jenom stačí odříznout tu nechutnou a hnijící tělesnou schránku. A pak nás již pouze čekají světlé zítřky na konci tunelu krematoria. Kdo chce kam, pomozme mu tam.