Pokud cvičenci mají zevně napodobit nějaký ušlechtilý pohyb, nějakou psychosomatickou akci a reakci, ze kterých se každý pohyb skládá, jsou celkem schopni takové pohyby víceméně nepřesně a nemotorně napodobit. Jestliže však mají napodobit vnitřní strukturu ušlechtilého, tak v této vnitřní snaze obvykle naprosto selhávají. Nevnímají sílu, mysl a vědomí, které jsou obsahem zevního tvaru, který sledují.
Problém neschopnosti napodobení je jednou z hlavních příčin, na kterých trénink selhává. Vezmeme-li v úvahu lidi, kteří v mládí vůbec nic kloudného necvičili, situace ještě mnohem a mnohem horší. Podíl fyzické práce, která by tento stav aspoň trochu upravovala, v digitálně řízené společnosti prudce klesá. A navíc, aby práce měla na člověka zušlechťující vliv, musí se jednat o opakující se činnost cyklického charakteru. Tato se dříve týkala zejména práce ve strojové tovární výrobě, kde stroje učily dělníky uvědomělým a ekonomicky výhodným pohybům.
Vliv duševní práce na mentální a fyzickou degeneraci lidské bytosti, o kterém zde nebudeme podrobně pojednávat, je nesporný. Je to tabu, které je z nekalých důvodů před lidmi striktně zamlžováno a tajeno.
Vývoj výchovy, vzdělání a výcviku (tréninku) lidské bytosti se dnes ubírá pouze úpadkovým směrem. Před otřesným způsobem bytostně retardovanou lidskou společností se proto nerýsuje vůbec žádná skvělá budoucnost, ačkoliv ponoukáním a slibnými vizemi světlých zítřků se nijak nešetří. Pro nadšené lety na Mars uniká bída a ubohost všedního živoření. Objev nové hvězdy na nebeské klenbě, kterou pouhým okem nevidíte, vás rozhodně potěší více než vaše zhroucená klenba nožní, o které nemáte ani ponětí.
Lidi postižené civilizační degenerací nic takového jako je vlastní bytostný úpadek vlastně nijak netrápí. Toto postižení chrání sebe samo, a tak jim připadá jako normální stav zdraví společnosti. Pouze by bylo více peněz, a pak by se životní problémy snáze řešily. Ale po několika očkováních digitálním pokrokem a geneticky zmanipulovanými vakcínami, je přestane trápit i tato potíž.
Obvyklý problém člověka (cvičence), který je neschopen napodobit vnitřní strukturu pohybu spočívá především v tom, že neví a nevnímá, co má vlastně napodobit. Jeho otupělé smysly již dávno přestaly ani objektivní realitu, natož vnímaly tu subjektivní (vnitřní). Pokud se takový cvičenec neudolá hned, tráví pak třeba roky i desetiletí nejapným cvičením, které tzv. vůbec nic neříká jak jemu, natož ani jeho trenérům, kteří se věci vyznají.
Vytvořit ze slovních pokynů a vizuálních příkladů vzorových pohybů podobný model pohybu vlastní, je pro dnešní duševně zdecimované lidi velice obtížným problémem. Schází jim k tomu patřičné rozměry jejich mysl zdeformované průmyslovým civilizováním lidských bytostí.
Mysl je pěkná potvora, která se jen tak nedá. Pokud nabyla definitivního slisovaného a svraštělého tvaru, jakékoliv roztahující plastické změně se urputně brání. Stala se z ní sraženina, která z podvědomí ovlivňuje veškerý způsob vnímání, myšlení a jednání svého nebohého nositele. Málokomu jeho egoizmus dovolí, aby si upřímně přiznal v této věci svoji naprostou neznalost a neschopnost. A milosrdní trenéři nejsou vždy toho srdce, aby tento jejich defekt pořád peskovali.
Snahou odpovědného trenéra je pomoci překonat cvičencům jejich nezpůsobilost. Pokud však ze strany cvičenců chybí nezbytná snaha o spolupráci, trénink ztrácí svůj smysl. Navíc jsou cvičenci tak chytří, že sem všem dobře míněným radám pečlivě vyhýbají jako potměšile nastraženým léčkám. Nejsou přece hloupí, tedy aspoň si to tak o sobě myslí. Vůbec nechápou, že zatímco oni mají ohledně výcviku k dispozici pouze jenom svůj vlastní případ jednoho cvičence, tak cvičitelé a trenéři jich za svoji kariéru mívají přinejmenším desítky a stovky. Toto platí jak v obyčejném školství, tak zejména v tréninku regenerujícímu lidskou bytost, který je řádově mnohem vyšší.
Není žáka nad mistra. Přesto si to valná většina cvičenců myslí, že jsou chytřejší než upřímný asistent jejich cvičebního postupu. Obejít egoizmus, který úporně chrání bytostné postižení své osoby je v případě dobrovolné tělovýchovy, výchovy a vzdělání téměř zcela nemožné. Pokud se to povede, inkriminovaná osoba měla tuto výjimku obvykle již dávno ve svém vínku.
Zkušeným psychologům jistě nejde o to, aby rozdrtili egoizmus svých svěřenců. Od toho jsou jiné instituce. Dobře chápou, že své sobectví musí vyloučit a zničit každý sám.
Musíme si uvědomit, že slovní rady, ústní pokyny a vizuální příklady poskytované svěřencům jsou ve své podstatě kontraindikativní a kontraproduktivní. Přebírají totiž volní iniciativu, kterou by měli být především nadáni svěřenci, a nikoliv asistenti jejich výcviku a výchovy, kteří ji mají usměrňovat.
Dnešní populace je tristním výsledkem dlouhodobé negativní výchovy a vzdělávání, které potlačují vlastní aktivitu a iniciativu lidí, a také jejich jakékoliv vyšší motivy a ideály. Iniciativu za kulturní lidi již dávno převzala zlomyslná média, renomovaní odborníci, a úmorné úřední, výchovné a vzdělávací instituce. Tyto činitelé nepravosti vytvářejí z lidí omámené, tupé a povolné stádo, které poslušně imituje jakékoliv nesmyslnosti, hlouposti a zvrhlosti, které jim neustále sugerují.
Napodobování inspirací pocházejících z nižších rozměrů nečiní podvedeným lidem žádné větší potíže, zato při napodobování inspirací pocházejících z rozměrů vyšších padla kosa na kámen.
Kulturní lobotomie způsobila, na jedné straně jsou civilizovaní občané schopni poslušně a dokonale napodobovat jim potměšile podstrkované podřadné nižší vzory stádního chování, a na druhé straně jsou zcela neschopní individuálně napodobit vzory vyšší. Nemáte také dojem, že nikomu tato fatální mentální kastrace nevadí, a že všichni jsou vlastně svým způsobem šťastní?
Jako civilizovaní lidé jsme prý v evolučním vývoji nebetyčně překonali zvířata. Je však velmi podivné i absurdní, že oproti nám nemají zvířata žádné potíže s okamžitým napodobováním pohybů svého druhu a s přebíráním iniciativy při jejich provádění.
