Kolektivní paměť je v našem kulturním kontextu často zmiňována. Týká se hlavně neověřitelných, manipulovaných a sporných informací, se kterým média a vlády provádějí čertovské hrátky. Jako laikové se občas něco dozvíme o kolektivní paměti hlubinného charakteru, ale na této, ještě více nejisté půdě, náš zájem obvykle upadá.
Kolektivní paměť je jedním z hlavních důvodů existence cvičební skupiny. Uchovává praxi a teorii tréninku, tj. cvičební zkušenosti a metodické poznatky, na které nedostatečná a časem slábnoucí paměť jedince nestačí. Tyto praktické i teoretické informace se nejlépe předávají pomocí živých lidí. Velice obtížně se zaznamenávají a předávají jinými způsoby. Pokud členové skupiny intenzivně necvičí individuálně i kolektivně, kolektivní paměť ochabuje a umírá.
Každý pokročilejší cvičenec dobře zná, že lze velice snadno zapomenout na nějaký cvik nebo na různé způsoby jeho procvičování. Cvičení ve vhodné skupině takovým výpadkům účinně zabraňuje, ale v individuálním případě takové vyhasínání kvality probíhá snadno a nepozorovaně.
Několik hodin nezávazného kolektivního a mdlého individuálního cvičení týdně nemá na vznik a udržování kolektivní paměti příliš výrazný vliv. Při každém takovém diletantském způsobu trénování se velice často začíná vždy znovu a od začátku, jakoby na tréninku byli cvičenci ponejprv. I po mnoha letech cvičení se laxní cvičenci projevují, jako by byli poprvé na tréninku pro začátečníky. Opakují vytrvale stejné chyby a jejich nedostatky se časem dokonce i zhoršují. Jiné zájmy, občanské starosti, čas a stáří pracují rychle proti nim.
Snad každý aktivní sportovec zná, že musí překonávat obtížné období, než se dostane tzv. do formy, a začne jej způsob jeho vlastního pohybování zajímat, bavit a uspokojovat. Jedná se o druhý stupeň intenzity tréninku, který se vyznačuje setrvačnou silou, a který je ve východním tréninku spojován s meditací (dhyana). Teprve na tomto stupni tréninku začíná cvičení pozitivně působit na cvičenec, a on se začíná cvičebně vyvíjet.
Kolektivní paměť je otázkou týmového cvičení, práce, organizace a koordinace. Zatímco při individuálním cvičení se jednotliví cvičenci trápí v mlhách duševní zatemnělosti, při kolektivním cvičení stačí například pouhý pohled na jiného cvičence, a vše je okamžitě zřejmé. O vlivu nadšení, které působí prostoru se ani nezmiňujeme. Chyby, nedostatky, ale i potřebné cviky a vhodná cvičení se rychle vybavují. Však se také říká, že více hlav, více rozumu. Každý cvičence je trochu jiný, a to může být velkou výhodou.
Co se staří cvičenci učili lopotně po dobu mnohých let, zvládají mladší cvičenci ve vhodném cvičební prostředí za několik měsíců. Toto se však týká koordinované cvičební skupiny. Bez intenzivního cvičení a spolupráce se uvedené pravidlo snadno a rychle převrací ve svůj opak – více hlav, více rozumů. Pak začíná vládnout nesnášenlivost, rozkoly, rozchody a konec cvičení společného i často individuálního.
Neudržovaná kolektivní paměť se rychle vytrácí, a spolu s ní rovněž i paměť individuální. A co není, na co si člověk nepamatuje, a co nevnímá, tak to mu nijak neschází. Vše se pak začíná jevit jaksi v pořádku a normální, zatímco ve skutečnosti se klam ujal své vlády.
Je známým faktem, že čím více cvičenci cvičí, tím více si připadají horší, ale ve skutečnosti se zlepšují. A naopak, je také známým faktem, že čím méně cvičenci cvičí, tím více si připadají lepší, ačkoliv se ve skutečnosti zhoršují.
