Někdy v roce 1974, přesné datum bohužel kvůli neexistenci archivu není známo, se podařil jeden velice neobvyklý počin. Několika jedincům opozičního hnutí stávajícího tělovýchovného oddílu a struktuře tehdejší tělovýchovy a sportu se podařilo založit vlastní tělovýchovnou jednotu (TJ), tj. svým způsobem soukromou organizaci s právní subjektivitou.
Něco takového se tehdy v obecném povědomí považovalo za nemožné. Totiž možnost, organizovat si svoji tělovýchovnou činnost samostatně, vytvářet si materiálně technickou základnu (vlastní tělovýchovné zařízení) a případně i omezeně provozovat hospodářskou činnost (podnikat). V době normalizace to byl velice zvláštní úkaz, nad kterým kroutili hlavu i tzv. Pražáci, kteří zastávali vedoucí úlohu v našem odvětví tělovýchovy a sportu.
Co bylo na celé věci nejlepší, že za tím nebyla žádná velká protekce, žádné postranní intriky, ani žádné politické vazby, ale pouhá odvaha se zeptat vzdor všeobecně panujícím předsudkům. Stalo se to u sekretářky na Okresním výboru ČSTV, kam jsme chodili otravovat s žádostí o založení oddílu u nějaké tělovýchovné jednoty.
Když stále o nás nikdo nejevil zájem, při jednom odchodu z kanceláře okresního tajemníka se trenér nejistě zeptal sekretářky: „A nemohli bychom si založit novou tělovýchovnou jednotu sami?“ Více než se stoprocentní jistotou bylo totiž lze předpokládat, že taková naivní otázka bude odmítnuta. Dnes je to již zřejmé, že duševní totalita veřejného pokrytectví a mínění byla za normalizace mnohem omezenější, než omezení, která si režim vynucoval.
„Proč ne?“ řekla sekretářka bez mrknutí oka. Otočila se na židli a z regálu vyjmula nějaké formuláře. Tyto jsme posléze vyplnili a zanesli zpět na Okresní výbor. A za čtrnáct dní jsme měli svoji vlastní jednoúčelovou tělovýchovnou jednotu Okresním výborem ČSTV schválenou. Naše nadšení neznalo mezí. Zmíněná TJ funguje velice úspěšně ve sportovní oblasti až do dnes
Co potom následovalo, to jsou kapitoly samy pro sebe, o kterých zase někdy až příště. Jednoduše řečeno, šlo o dosti nepříjemnou zkušeností vakcinaci s různými vedlejšími následky, která však byla výbornou preventivní přípravou pro období, které přišlo po listopadu 1989.
Neschopní a mdlí umožňují schopný a čilým, aby byli aktivní a schopní, a pak si na ně uraženě stěžují. Stačí i letmý pohled na politickou scénu, kde se toto divadlo stále odehrává. Ti, co nic nedokázali, si stěžují a uboze se sápou na ty, kteří něco dokázali. Jde o sílu. Ta pochází z činnosti, nikoliv z uraženosti, která si stěžuje, že jí nelítají samosebou pečené holuby do huby. Například aktivní zloděj je na tom co do kvality lépe, než pasivní okradený, který mu to okradení umožnil. Je pochopitelně lepší, když by se nekradlo, ale tato kvalita výše (nad zloději) a není vlastní tupým okradeným, kteří si ji z nouze ctnosti přivlastňují, aby před sebou i druhými chránili své ubohé sebevědomí.
„Dnes je to již zřejmé, že duševní totalita veřejného pokrytectví a mínění byla za normalizace mnohem omezenější, než omezení, která si režim vynucoval.“
Toto kulantní sdělení, které se týká lidí kvality tamasu, nám říká, že ve své zatemnělosti, pohodlnosti a lenosti se omezujeme mnohem více, než od nás vyžaduje režim, na který tak rádi nadáváme. Nahráváme tak sami svým nepřátelům na smeč a průhledně je viníme ze svých vlastních hříchů, chyb a nedostatků, místo abychom jim byli vděční za to, že se o nás tak „láskyplně“ starají. Co jim potom těmto zoufalým chudákům zbývá, než s námi nakládat, tak jak s námi nakládají?
Někteří jedinci mohou mít možná problém s pochopením zdánlivého rozporu mezi tím, že na jedné straně se mají omezovat (zříkat světa) a na druhé straně využívat možností, které jeho poněkud volnější omezení umožňuje. Žádný rozpor v tomto postoji není. Jeho pochopení nedovoluje právě ona zatemělost. Záleží jaksi na tom, co a jak, kdy a proč atd. u sebe omezovat a neomezovat.