Pobyt v nemocnici, nebo alespoň její příležitostná návštěva, přináší neocenitelné zkušenosti. Bylo by mnohem lépe se člověk o těchto zkušenostech nechat raději poučit pouze z doslechu, ale ve většině případů je to zcela marné. Zdravý nemocnému nevěří.
Rozhodně nemá význam nahánět nezkušeným lidem strach. Ale jak tyto přimět ke změně jejich životního stylu a postojů, když fyzický nátlak není přípustný, a mluvení je zcela bezúčinné. Lidé jsou zcela ovládáni zjevnými i nezjevnými ekonomickými procesy degenerace lidské bytosti, které jim ve své podstatě nijak nevadí, a které dokonce i aktivně vyhledávají.
Přesný popis nemocničního prostředí by vydal na celou knihu. Mnohem lépe je využít k návštěvě nemocnice možností, které se naskýtají při hospitalizaci příbuzných, známých, nebo i sebe. Je to neštěstí, jestliže je člověk s vážnými zdravotními problémy hospitalizován sám.
Na celém patře je asi šestnáct pokojů, vždy pro tři pacienty. Všechny jsou obsazené. Asi mimo tří výjimek. Nikdo z pacientů vůbec nevychází na chodbu, ačkoliv někteří mohou ještě chodit. Všichni raději leží. Nikomu z nich to nepřijde nijak divné. Jsou přece celý život zvyklí odkládat tělo, kdykoliv a kdekoliv je to možné. Poddávají se gravitaci, jak jsou tomu zvyklí, jak k tomu byli vychováváni, a jak jsou k tomu prostředím poplatným gravitaci a bytostnému úpadku neustále nuceni.
Pokud při čekání před ambulancí stojíte nebo se procházíte, jste velice divní. Zdraví lidé přijdou do čekárny a poslušni gravitačního zákona si ihned hledají místo k sezení. Personál nemocnice to ovšem kvituje pozitivně, neboť mu nepřekážejí v přecházení po chodbách a jiné činnosti.
Všichni občané si podvědomě dali za svůj životní cíl, aby se stali tzv. ležáky a mrzáky, ačkoliv to při plném denním popírají. Podvědomý program pracuje podle svého chybného nastavení automaticky sám.
Po týdnu ležení, svaly ochabnou, dostavuje se únava, a skutečně nezbývá nic jiného, než jenom ležet a ležet. Kostní struktura se vlivem gravitace prý přeskupuje již po nějakých šesti hodinách. Trámečky kosti se uspořádávají ve směru, jakým je kost zatěžována – snaží se odolávat gravitaci. Není pak divné, když za několik dní se z původně chodícího pacienta stává unavený a dobrovolný ležák.
Kosti se vlastně vzpírají gravitaci a obracejí k nebesům či bohu (vesmírnému vědomí) mnohem více než člověk. Nejsou sami, činí tak celé tělo se všemi svými orgány a údy – tělo které jsme jako kámen úhelný a jeho stavitelé zavrhli, a které nutíme k těsnání do bolestivého napětí anorganické hmoty.
Pro pobíhající personál je mnohem lepší, když se mu pacienti na chodbě nemotají pod nohy. Údiv budí pacienti, kteří se nenechají odvézt na k vyšetření jiné oddělení na vozíku, ale chtějí tam dojít pěšky. Nikdo si je nechce vzít na svědomí, kdyby cestou někde upadli.
Soudě podle zápachu na pokojích, snad většina pacientů asi nezná ručník, mýdlo, kartáček na zuby a zubní pastu. Jsou zvyklí nic takového nepoužívat. Pokud nejsou špinaví od bláta, šmíru a výkalů, připadají si patrně čistí. Jedno pyžamo jim obvykle vystačí na celou dobu nemocničního pobytu. Pokud chodí kouřit ven, zapáchají ještě více.
Silný odér zápachu a špíny zřejmě spolehlivě chrání před nemocemi. Když zapuzuje lidi, zapudí jistě i nemoci. Zejména v noci nelze usnout, jak ten zápach štípe do očí a do nosu. Nemohoucí pacienty personál občas umývá, ale o mohoucí se nestará. Na zápach si již všichni zvykli. Personál také zřejmě nechce narušovat lidská práva pacientů na vlastní špínu a zápach, a na znepříjemňování pobytu druhým. V noci je běžné, když se někteří pacienti pomočí nebo vymočí na podlahu.
Pokud se vám podaří před půlnocí usnout, před čtvrtou hodinou ranní vás personál z noční služby vzbudí. Měří teploty, sem tam píchne nějakou tu injekci, změří tlak, nebo vezme vzorek krve. Pak můžete jít prý spát dál. Pokud se vám to ovšem podaří, což zřejmě nikoliv.
Budete šťastní, pokud nebudete mít na pokoji pacienta v poloviční agónii. Jeho zoufalé volání působí hrůzu ze záhrobí, do kterého opakovaně upadá, a za kterého se opětovně nevrací. Trvá to tak den za dnem. Nemůže se nijak pohybovat. Zoufalé zvuky vycházejí z jeho přivřených úst. Oči jsou již zapadlé. V pytlíku na moč je tmavě červenohnědá tekutina.
Jeho volání trvá vždy 10-20 minut, a je stále stejně bezútěšné. Nelze mu nijak pomoci, jedině se za něj modlit. Srovnáte-li jeho ubohý stav s chováním a starostmi většiny společnosti, a se stupidní úrovní mediálního vymývání mozků, mohou vás z toho prostředí snadno přepadnout deprese, děs a hrůza.
„Umírám…umírám…umírám…..atd.“ Pacient však zatím neumírá, má podivuhodnou sílu, jeho hlasité volání trvá již spoustu dní.
„Pusťte mne domů…pusťte mne domů…pusťte mne domů…atd.“ Pacient se nemůže hýbat, volá skrze nepohyblivá ústa. Nelze jej pustit nikam. Stejně nikdo za ním nechodí. Určitě nemá kam jít.
„Jsem svázaný…jsem svázaný…jsem svázaný…atd.“ Nemůže pohybovat údy a tělem, což jej skutečně svazuje do jakési svěrací kazajky.
„Pomoc…pomoc…pomoc…atd.“ Jedinou skutečnou pomoc mu však v jeho situaci poskytnout nelze. Personál se mu snaží všelijak pomáhat přípustnými prostředky. Sestřičky jej i utěšují, občas mu podají nějaký tlumící lék, ale za chvíli jeho zoufalé volání opět propuká.
„Nechci umřít…nechci umřít…nechci umřít…atd.“ Pacient je již dávno tělesně více jak polomrtvý, přesto se bojí ztráty svého vědomí. Možná ví proč? Všichni nechtějí obvykle umřít, ale není jim to stejně nic platné. Smrt čeká na každého. Každému šlape v jeho marném útěku na paty.
„Co jsem komu udělal…co jsem komu udělal…co jsem komu udělal…atd.“ Pacient nechápe, proč a za co trpí. Svědomí má čisté, je to zřejmě slušný člověk. A co teprve čeká ty neslušné? Že by se při umírání začaly mocně projevovat následky zapomenutých skutků?
„Kněze…kněze…kněze…atd.“ Je to zcela běžné, že zapřísáhli ateisté mají-li na kahánku, tak náhle hledají útěchu a pomoc u náboženství, kterému se celý život posmívali. Když jim nic jiného nepomáhá, tak si najednou vzpomenou na poslední možnost, kterou kdysi tak holedbavě zavrhli.
„Já chci domů…já chci domů…já chci domů…atd.“ Občas si některý člověk si klade otázku, kde to vlastně je doma, když v místě trvalého pobytu to často nebývá.
„Prosím…prosím…prosím…atd.“ Je to velká úleva pro pacienta samotného i pro všechny ostatní, a také pro personál, když se volající unaví, umdlí a omdlí. Již ani on, ani nikdo okolo neví, koho a o co pacient z pokoje čís. 7 prosil. Již jenom prosí a prosí, a není na koho se obrátit, než jenom sám na sebe. Všechno je marné…Jeden možná proklíná své narození…
