Každý dospělý člověk byl jednou dítětem, a takže výchova dětí se netýká pouze rodičů, ale všech dospělých lidí. Marná je snaha vychovávat správně své děti, když dospělý člověk, který byl a je sám sobě svým dítětem, nepochopil chyby, nedostatky a zrady ve své vlastní výchově. A to neřkuli o tom, že naopak každé dítě je svým rodičem.
Téměř všichni dospělí se domnívají, že jsou vychováni rodiči nebo životem správně, a pokud se stanou rodiči, snaží se k pokřivenému obrazu svému vychovávat i své potomky. V alternativní nejapné populární literatuře se v souvislosti se sebevýchovou či nějakou duchovní cestou často hovoří o výchově vnitřního dítěte.
V uvedené literatuře se však obvykle neuvádí, že pokud nejde o slabomyslného jedince, tak že se obvykle jedná o zkaženého pubertálního zmetka (skřeta), který zatarasuje cestu k dětské nevinnosti, která má být základem vývoje ke skutečné dospělosti, zralosti, moudrosti a vyšším úrovním bytí.
Výraz „naše děti“ je jedním z reflexních spouštěčů emocí, pocitů a nerozumného jednání, který se týká zejména rodičů. Upřímná předmanželská a předrodičovská výchova vzaly již dávno za své v minulých dobách, kdy nastal úpadek člověka a společnosti.
Rodiče dnes své chování vůči dětem odvozují z víceméně podprahových dezinformačních sugescí pocházejících z médií nebo od odborníků, kteří jim vnucují účelové demoralizující normy vnímání, myšlení a jednání.
Hlavním cílovou skupinou propagandy potměšile vydávané za výchovu a vzdělání jsou samozřejmě děti, neboť jak se říká, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, nebo starého psa novým kouskům nenaučíš a ohýbej stromek, dokud je mladý, aby byl křivý podle potřeb momentálního politického zadání a ekonomického růstu vládnoucí třídy.
Pozorováním role státu a případným studiem zákonů, lze snadno zjistit, že děti nepatří rodičům, ale státu, a že jsou stejně tak jako jejich rodiče majetkem státu, který je zase majetkem a nástrojem vládnoucí třídy. Každý příčetný člověk dnes snad chápe, že otroctví je vydáváno za svobodu, a totalita za demokracii.
Rodiče zadarmo za své těžce vydělané, nabyté nebo ukradené peníze vychovávají pro stát spotřební a pracovní síly (otroky), přičemž za nedostatky ve výchově svých potomků nesou do jejich plné zletilosti právní zodpovědnost. Rodiče ovšem své děti ve skutečnosti nevychovávají. Jejich úlohy se dávno ujala média pomocí informačních technologií a sociálních sítí. Rodiče si dnes místo dětí obvykle hřejí hady na prsou, kteří bojují proti svým ploditelům v zájmu parazitního státního zřízení, které lidskou společnost vykořisťuje.
Většině zodpovědných rodičů jde o to, aby se jejich děti měly lépe, aniž by pochopili zrádnost tohoto zneužívaného pudového motivu. Životní náklady, společenské zřízení a poměry jsou stále horšími, a tak touha rodičů, aby se jejich děti měly lépe, je zcela přirozená a logická. V procesech demoralizace a civilizační degenerace lidské bytosti, jedince a společnosti, je to však nemožné, aby se mladší generace měly skutečně lépe nežli generací starší. Konzumní a mravní úpadek společnosti nejsou v žádném případě kritéria její úspěšnosti, ale pouze jenom jejího úpadku.
Rodiče by se měli snažit, aby jejich děti byly lepší než oni sami, jinak jsou jejich veškeré snahy o péči, výchovu a vzdělání jejich děti zcela zbytečné i škodlivé. Výchova v rodině je neustálým bojem mezi manipulací dětí ze strany médií, společnosti a státu, a zoufalou snahou rodičů o jejich ukázňování.
Ukázňování dětí je dalším omylem, kterému rodiče, vychovatelé, učitelé, pedagogové a psychologové téměř bezvýhradně podléhají. Zmínění činovníci v procesu výchovy mladé generace se snaží pouze ukázňovat děti pro potřeby společenského systému (parazitního režimu), a nikoliv pro nejlepší potřeby dětí a lidí samotných. Sebekázeň je v našem společenském režimu zásadně nežádoucí, neboť pomocí ní se člověk vymyká z jeho vykořisťovatelských pařátů.
Rodinné prostředí bylo vždy hrobem všech ušlechtilých lidských snah. Proto byl ve védském starověku zaveden systém opuštění rodiny a odchodu do důchodu již v 50 letech. Důvodem byla duchovní a předsmrtná výchova dospělých, a z pochopitelných důvodů zejména mužské části populace.
Padesát let věku, kdy přichází v úvahu u mužů tzv. druhá míza, bylo vhodným životním obdobím, kdy pro občansky žijícího člověka bylo možné ještě dosáhnout nějaké výraznější regenerace jeho organizmu a nasměrovat jeho životní síly vyšším směrem.
Tento svět býval dříve považován za stín světa onoho, a nikoliv jako dnes naopak. Pouze fatální úpadek inteligence a masová manipulace mínění člověka moderní doby způsobily, obrat v jeho mysli a neschopnost pochopit takový prostý fakt.
Primárním znakem duševní omezenosti je bezvýhradná víra, ve špatném případě nasměrovaná k demoralizaci, egoismu a idiotizmu (tj. soukromnictví a soukromému vlastnictví), jako hlavním podmínkám zničení vyšších mravních, duševních a tělesných schopností člověka, které byly původně před degenerací lidské rasy přirozeného původu.
Rodinný (občanský) život býval dříve kompromisem. Většina lidí není schopna asketického života, ale musí k němu postupně geneticky dozrát. Vidíme to ostatně i dnes, kdy z jedinců žijících samostatně nebo případně s matkou dochází k asociální psychopatii, tělesné, duševní i mravní degradaci.
Občanský i rodinný život je menším zlem, než život tzv. svobodný, a při vědomí jeho zrádných kliček umožňuje alternativní možnosti života, které urychlují bytostné zrání. Zjištění a využívání těchto možností je však úkolem a otázkou způsobilosti každého jedince samotného.
(Také jste si povšimli, že tzv. liberální demokracie je dosti zastydlého pubertálního charakteru?)
