S narůstajícími počty světové populace a obyvatel měst se lidé sobě navzájem stále více straní. Rozklad, rozlišení, rozrůznění, odlišení, ničení a zničení jsou podstatou vnějšího projevu vesmíru.
S kvantitou klesá kvalita a stoupá rozlišenost. Sice se v detailu skrývá ďábel, ale toto štěpení našemu individuálnímu egoizmu nijak nevadí. Příčiny narůstání světového i lokálního zla vidíme jinde. Zejména ve stejných nebo podobných lidech, se kterými tvoříme tzv. společnost. Ti prohnanější a chytřejší z nás se naučili tohoto jevu velmi dobře využívat a zneužívat.
Ten, kdo chce překonat mysl, musí odejít od rodiny a žít v ústraní, aniž by se stýkal se znečištěnými osobami. Aby se udržel při životě, má žebrat jen o to, co potřebuje k zajištění životních potřeb. (Śrímad Ghagavatam, Zpěv sedmý – Śrí Śrímad A. C. Bjaktivedanta Swami Prabhupada, 2000 The Bhaktivedanta Book Trust, Kap. 15, Sloka 30, str. 661-662)
Swami Prabhupada k uvedenému verši mimo jiné dodává, že bez odchodu do žebravého bezdomoví (sannyás) není možné překonat chtíč, a že tento tulácký život vede automaticky k mírnosti, pokoře. Také uvádí verš z písma zvaného Smrti, které se jistě týká smrti a jejího smrtelného projevu, který nazýváme životem: V tomto světě protikladů je rodinný život tím, co kazí duchovní pokrok či meditaci. Poté, co to člověk pochopí, měl by bez váhání přijmout sannyás.
Máme všichni zanechat občanského a rodinného života a přežívat skomíravým marginálním životem špinavých, nemocných a zapáchajících bezdomovců, povalečů, lenochů, dlužníků, lidí bez práce, alkoholiků a narkomanů a jiných zoufalců a mátoh, které se plíží ulicemi našich měst, obsazují místa u odpadních kontejnerů, obtěžují kolemjdoucí a přespávají v různých zákoutích nebo azylových domech?
Můžete to zkusit. A možná pochopíte nedostatky výše uvedeného pokynu určeného pro jinou kulturu, jinou civilizaci, jinou společnost, jiné lidi, jiné společenské zřízení, jiný způsob života a hlavně pro jiné přírodní a klimatické podmínky. Snaha udělat z nás Evropanů Indy vyznívá kuriózním způsobem. Pokud bychom se jimi přesto stali a potom oklikou spěli k duchovním výšinám, neztratíme tak čas, místo abychom k nim spěli přímo ze své pozice? To neznamená, že bychom se nemohli analogicky lecčemus od Indů a jejich kultury přiučit, ale právě naopak. Cesta druhého není tvojí cestou, tvrdí přece Kršna v Bhagavadgítě.
A pokud nějakým řízením osudu získáte rozhled a vhled do uvedené problematiky, možná přijdete na alternativu, která spočívá v duševní kopii (negaci) k našemu západnímu genocidnímu, degenerativnímu, demoralizujícímu a sebevražednému způsobu života. Vlastně to není ani tak způsob života náš, jako způsob života, který nám byl vnucen, nebo vlastně který jsme si nechali vnutit, nebo dokonce, který jsme si přáli žít, a který si po zásluze zasloužíme.
Žít na dvou nohách je pro člověka zničeného civilizační degenerací nemožné. Byl vychován a zmrzačen, aby žil pouze na jedné noze, byť třeba i vysoké. Není schopen vnímat dva objekty najednou a jejich konfigurace. Jak by potom mohl žít občanským životem, životem otroka, a zároveň současně žít životem svobodným či osvobozujícím?
Při vší zasloužené úctě, všichni nemohou pobíhat po ulicích v indických pyžamech a prodávat kolemjdoucím knihy, které většina z nich stejně nečte. Někdo musí také udržovat v chodu společenské uspořádání, aby zdárně spělo ke svému konci, a přitom shánět peníze, aby je mohli Kršnovi oddaní také používat a dostávat za své oddané služby pánubohu.
Střízlivě vzato, jsme stejně všichni žebráci, kteří žebrají o peníze, ať poctivou prací nebo nepoctivými způsoby. Pokud jsme slušní občané, stejně většinu svého života netrávíme v místě trvalého pobytu, v bydlišti, které mylně pokládáme za domov, přičemž si zapomínáme, že za tento luxus musíme draze platit penězi, svojí životní silou a krví.
Jako poctivě pracující lidé většinu svého rodinného života netrávíme se rodinou, tak ji vlastně nijak opouštět nemusíme. A co se týká chtíče, ten je obscénními médii u veřejnosti neustále drážděn, aniž by dosáhl nějaké praktické realizace. A již vůbec ne v nudném hospodářském soužití, které u nás z bůhvíjakého důvodu nazýváme manželstvím.
A což nežijeme v ústraní, zcela sami v městech, ulicích, autech, domech, bytech, obchodech a kancelářích plných opuštěných a nesnášenlivých lidí? Tak proč někam z ústraní a bezdomoví odcházet? Zvláště, když takový nanicovatý rodinný a občanský život nekazí žádný duchovní pokrok či meditaci, o což vlastně nemáme vůbec žádný zájem? Což není v našich městech a vesnicích větší pusto a prázdno, než někde v Himalájích, kde proudí davy zvědavých turistů?