Ivo a jeho pozdní odpoledne (St.Š.)

Včera v sobotu odpoledne někdo váhavě klepal na naše vchodové dveře. Fenka Háňa se líně zvedla a začala štěkat.

Šel jsem tedy otevřít dveře. Za dveřmi stála zhroucená postava bratra. „Už nemůžu, nevím, co mám dělat, nevím, jestli si něco neudělám, tak jsem tady“, vytlačil ze sebe a sklíčený si sedl na chodbě.

„A je to tu“, řekl jsem si. Posadil jsem ho jej obýváku a nakrmil jahodovými knedlíky, které jsem ještě ani sám nestačil pořádně strávit, a pomalu upadaje do jeho negativních vibrací jsem jej poslouchal.

„Jsem úplně bez síly, a nevím jak dál!“ Začal vzpomínat jak v 80. letech žil v malém bytě u jedné hospody, kde měl jenom stůl, postel a televizi, a jak byl šťastný. Rozpomínal se, jak jsme spolu jezdili lyžovat.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že ten vlak nashromážděných zbytečných krámů, který za sebou táhne nějakých 40 let, ho připravuje o všechnu životní sílu. Byla to mnou 100 x omílaná rada, aby si uklidil smetiště doma a na zahradě.

Neposlouchal mne. Uvědomil jsem si monotónní marnost mého opětovného počínání, a že mu to takhle asi nevysvětlím. Znaven svým monologem a jeho diváckou účastí na mém utrpení, mé oko shlédlo na řadu knih v malé knihovničce, kterou mám v obýváku. Vytáhl jsem knihu, a namátkově ji otevřel a četl.

„Všechno, co vlastníte, přechází energeticky pod Vaší péči a ochranu a máme za to odpovědnost. Můžete pohodlně odkládat chvíli, kdy s tím něco uděláte, ale Vaše podvědomí tyto věci vede v patrnosti a pokaždé, když tu věc vidíte nebo vám ji něco připomene, hladina Vaší energie poklesne.“

Něco zabralo, ale jeho tupý, nepřítomný pohled prozrazoval, že asi ne úplně. „Příště s tebou budu muset zase vyrazit dveře jako v létě a bude klid,“ řekl jsem, abych ho probudil.

Zároveň jsem si vzpomněl na naše kamarády z hnutí H. K., kteří mne vodili v Rožnově do kravína, a učili mne na obrovských krásných očích krav, že jim zřejmě nevysvětlím, že nemají kálet pod sebe.

Ale pak se něco stalo. „No, ne!“ Něco mi došlo: „Ivo Veliký je náš Velký učitel! On zde v tomto životě vlastně nebyl kvůli sobě samému, ale hlavně kvůli mně a kvůli všem bytostem.“

Po jeho odchodu jsem zůstal zděšený jeho poučnou lekcí. Sebral jsem se, a utíkal do sklepa uklízet dřevo na zatápění. Ještě, že byla zima, jinak bych vyluxoval i zahradu, a také ulici, abych byl příkladem všem trpícím bytostem.

Všichni jistě máme kolem sebe mezi svými příbuznými a přáteli nějakého bratra, sestru nebo druha, kteří rádi přijmou vznešené poselství učení našeho bratra Ivana.

V duchu mi znělo: „Ó Ivo, děkuji Ti za tvoji vznešenou návštěvu, ty Velký učiteli všech bytostí.           Jsem tvým pokorným a učenlivým žákem.“