Politická a státní reprezentace v dnešní pandemické a hospodářské krizi řeší závažný problém. Totiž ten, jakého ptáka se má vybrat za národní symbol. Jsou to jistě bohulibé starosti, které odvedou pozornost upřímné veřejnosti a opozice od plejády blamáží, pokrytectví, zrad, nešikovností, přehmatů a lumpáren, které lze jistě nenechávají na sebe čekat.
Vhodným kandidátem by mohl být určitě pták odesák, neboť pod jeho křídly úspěšně proběhla privatizace národního a státního majetku bývalé Československé socialistické republiky (ČSSR). President s ironií sobě vlastní navrhl nejapnému nápadu vzešlému z parlamentu za státního ptáka sokola. Ten má u nás přece dlouhou tradici.
Podivné na celé věci je fakt, který by měli zodpovědět heraldikové, že na státním znaku již delší dobu dva ztopořené opeřence máme. Aby nás uklidnili, heraldikové by nám měli spolu s ornitology přesně určit druh těch dvou počmáraných a vypreparovaných ptáků.
Když jsme jako děti v roce 1968 přišli do Sokola, ještě v něm přežívali jeho staří členové. První, co nás dospělí bratři a sestry Sokola učili, bylo pochodování a zpívání sokolské hymny. Krátkou epizodu obnovy sokolských tradic ukončil vstup bratrských armád Varšavské smlouvy dne 21. 8. 1968 do Československa (ČSSR).
Sokol byl lidovou polovojenskou organizací, která nevyhovovala ani nacistickému režimu, ani tzv. komunistickému, proto byl v obou režimech zakázán. Po roce 1989, po tzv. Sametové revoluci, by se dalo předpokládat, že dojde k další obnově Sokola. Nevím, jestli se to povedlo. Podle mých osobních zkušeností nikoliv. Než byla před několika lety naše skupinka asi 3-4 cvičenců ze Sokola odejita, nic tomu nenasvědčovalo.
Důvod odchodu naší skupinky ze Sokola byl zřejmý. Chodili jsme pochodovat na Sokolské hřiště. K nelíčenému posměchu a zábavě ostatních sokolských bratrů a sester jsme chodili dokola po oválu běžecké dráhy. V pozadí nás se množily různé posměšky, pomluvy a stížnosti na naše podivné chování. Nikdo z ostatních bratrů a sester se k nám za několik let našeho pochodování nepřidal. Nikoho nezajímaly důvody ani principy našeho počínání. Nikdo nechtěl být také za blbce.
Bylo nás tenkrát málo, a tak jsme pochodovali jen jednotlivě, každý zvlášť, ve svém tempu a podle svých schopností. Procvičovali jsme základní principy a druhy chůze.
Pořadová výchova, jejíž součástí je zaujímání pořadových útvarů a pochodování, je podstatou každé uvědomělé společnosti. Mělo by se jí učit od nejútlejšího věku. Rozhodně k ní však nesmí docházet u nepřátel. Válka je totiž záležitostí uvědomělosti a organizace, zvláště pokud je vedena proti vlastním občanům. Do řad nepřátel je nutné vnášet neřád a zmatek, který usměrňujeme a využíváme pomocí opatření, kterých si nejsou vědomi.
Známou zkušeností z tréninkového prostředí karate, která již dávno zanikla, bylo narušování jeho tréninku a organizace individui, která neprodělala povinnou základní vojenskou službu. Tací nešťastníci obvykle paradoxně hledali v polovojenském tréninku karate nekázeň, zábavu, špehování, uvolnění a prosazení svých potlačovaných pudů, anebo dokonce i ochranu svých komplexů pomocí bojových schopností karate.
V každém zajateckém lágru ponechávala nepřátelská mocnost správu zajatců v kompetenci jejich vlastních velitelů, které schvalovala. Bylo tomu tak za I. i za II. světové války, a je tomu tak rozhodně i za III. světové války. Nebo za IV. Světové války, podle toho jak je počítáte.
Lov na státního ptáka je jistě jednou z vhodných zábav, kterou lze zajatcům zkrátit dobu trapného pobytu v každém lágru. A určitě se na něm dá vydělat i spousta peněz, které zahálí ve státním rozpočtu. Jedno je však zcela určitě jisté, počiny takového druhu bychom neměli a priori nijak odsuzovat, neboť vnáší trochu radosti do umírání…