Cesta pěsti

Ačkoliv karate u nás bytuje více jak 50 let přesto se u mnoha cvičenců a sportovců více než často setkáváme se značnými nedostatky. Pěst je jedním z vhodných příkladů tohoto tvrzení, neboť je u způsobu západního chápání a provádění karate nejblíže na ráně.

Západní lidé výrazně postižení podílem práce na polidštění opice, obvykle myslí jenom jednou rukou, málokdy oběma. U mnohých cvičenců lze díky tomu snadno pozorovat, že při provádění úderu, jejich pěst táhne danou paži a celé tělo do pohybu. Je to značně neefektivní a nesprávný způsob provádění. Mělo by tomu být naopak.

V takové situaci se snadno dospívá k přesvědčení, že cvičenci vlastně uvědoměle vůbec necvičí, ale při tréninku se oddávají bdělému snění a prožívání svých pocitů a představ, kterými v sobě pouze utvrzují nevhodnou podvědomou nálož, které by se měli tréninkem právě zbavovat.

S většinou cvičenců se nelze na nějakém rozumném přístupu k tréninku nijak domluvit. Sami psychosomaticky vyšinutí, žijí celý život v povšechně vyšinutém prostředí, a pokládají tento chorobný stav za normální zdraví a realitu.

V japonské terminologii je pěst nazývána jako ken. Tento výraz přímo naznačuje jeho souvislost s problémem nazývaným v zenovém buddhismu jako kóan. Zcela správné vysvětlení těchto výrazů ponecháme raději znalcům japonštiny.

Nám by měla postačit symbolika pěsti a uzavřeného problému, který je nutné vyluštit, nebo oříšku, který je nutné rozlousknout. Způsobem, jakým to lze provádět, by nemělo být pouhé mlácení pěstí do prken, zdí, cihel, pytlů a soupeřů, ale pečlivé zkoumání psychosomatických náležitostí zmíněného anatomického orgánu, kterým je ruka, respektive pěst.

Je to rozhodně dobrý začátek, zahájit svůj uvědomělý trénink studiem tělesné části, která je v nejbližším tělesném kontaktu s hmotnou realitou. Rukama či pěstmi se při práci, životě nebo tréninku dotýkáme hmotných tvarů, nebo jimi provádíme různé imaginární pohyby.

České karate před více jak 50 lety začalo mozoly na pěstích (seiken). Kdo neměl na ruce oteklé či krvavé metakarpální klouby ukazováku a prostředníku, nemohl být považován za správného karatistu. Kliky na kloubech pěsti a mlácení do různých překážek byly na denním pořádku. Hlubší smysl tréninku nebyl prakticky vůbec znám.

Vyprávěly se tenkrát sice všelijaké zkazky o nadprůměrných či nadpřirozených výkonech v karate, ale obvykle je až na pár výjimek nešlo prakticky nijak napodobit a ověřit. Většina cvičenců se oddávala snění a budování pomníku své nehynoucí slávy. Kdo více věřil smyslové realitě, byl považován za lepšího realistu či odborníka.

Mysl a mozek tehdejších lidí, cvičenců karate zvlášť, byly hmotné a tvrdé hmotnosti chtěli přizpůsobovat i své končetiny a tělo. Podle toho také vypadal tehdejší trénink karate. Pohyby i myšlení cvičenců byly pomalé, těžké, nemotorné a pitoreskní. Nadšení a počty začínajících cvičenců však neznaly mezí.

Luštit problém pěsti je vlastně výborným začátkem v objevování metody tréninku karate (do). Dílčí výsledky závisejí na zlepšování psychosomatické kondice a techniky rukou. Není vhodné je považovat za definitivní. I po 50 letech cvičení se mohou nečekaně objevit další možnosti či úrovně provedení různých cviků a cvičení. Ostatně tento článek je toho důkazem.

Pokud nelze zahájit trénink karate přímo v jeho centru, je vhodné jej zahájit na jeho nejvzdálenější periferii, která je nejvíce nadána vědomím, a kterou je v tomto případě ruka (te) či pěst (ken), a postupně od ní přecházet ke středu a k lépe pojaté periferii, kterou jsou nohy (chodidla).