Klidná mysl je zvláště důležitá době dnešních rozbouřených vášní, fanatických štvanic a pochybných reality show. Dokud není trestná, klidná mysl nám umožňuje rozvážně hodnotit situaci a případně i pomáhat tam, kde je to skutečně nutné.
V mnohém nám při hledání duševního klidu může pomoci četba vhodné literatury. Kniha Příštích sto let od známého analytika George Friedmana (Argo a Dokořán, 2010) k ní jistě patří. Přesvědčíme se o tom ihned na prvních stránkách této knihy. Autor ve své práci nevybočuje z plánů nového světového pořádku, k čemuž se přiznává.
Geogre Friedman nám sděluje řadu zajímavých informací a názorů, které nám mohou pomoci lépe porozumět hektické době, ve které žijeme, nebo nám umožní vyvrátit či potvrdit naše vlastní analýzy. Mnohým čtenářům jistě pomůže, aby se přinejmenším přestali hloupě divit.
Autor například uvádí, že v jednadvacátém století to budou Spojené státy, kdo bude suverénní světovou velmocí. Nebo že Spojené státy nepotřebují vyhrávat války. Stačí jim jednoduše rozložit řád věcí, aby druhá strana nemohla vybudovat dost velkou sílu, která by jim mohla oponovat, a že v nové studené válce vzniknou ohniska sporu mezi Ruskem a silami NATO.
Nečekejme tedy žádný světový mír, mírovou spolupráci národů a světových mocností, ani klid k budování a obraně demokratické vlasti. Nastává jakési období válčících států.
Autor v polovině 21. století předpokládá globální válku. Vyznavače a příznivce pokroku jistě potěší, že vlivem této války dojde k obrovskému technickému rozvoji, jako tomu bylo po druhé světové válce.
Nemusíme se nijak bát energetické krize, neboť jako předzvěst blížící se globální války se rozvinou projekty pro příjem elektřiny vyráběné ve vesmíru, která bude vysílána k Zemi ve formě mikrovlnného záření – prototypy těchto projektů se brzy stanou skutečností. Určitě si zakupte elektromobil.
Na pozadí toho všeho však zůstane jedna nejzásadnější skutečnost jednadvacátého století: konec populační exploze. Do roku 2050 dojde v rozvinutých průmyslových zemích k dramatickému poklesu populace. Takový posun donutí svět k větší závislosti na technologii – zejména robotech, které nahradí lidskou pracovní sílu, a na intenzivnějším genetickém výzkumu (ani ne tak za účelem prodloužení život, ale s cílem prodloužit produktivní věk).
George Friedman čtenářům nepokrytě sděluje, že zdravý rozum se prostě bude mýlit a že je zřejmé, že čím podrobnější je popis, tím méně je spolehlivý, a že rozumní lidé nedokáží předvídat budoucnost.
Podstatou jeho metody je myšlenka, která se nazývá geopolitikou: Buď praktický, očekávej nemožné. Zájem čtenářů o knihu jistě posílí, když si uvědomí, že geopolitika byla rovněž oficiální ideologií nacistů. Geopolitika se zabývá všeobecnými hlavními silami, které omezují národy a lidské bytosti a nutí je jednat určitými způsoby.
Jednadvacáté století bude stejné jako všechna ostatní století. Zaútočí války, zavládne chudoba, přijdou triumfy a porážky. Máme se na co těšit. Když se toho nedožijeme sami, možná se toho dožijí naše děti, nebo děti jejich dětí…
Autorovi nelze vůbec nijak vyčítat neupřímnost. Musíme si uvědomit na jakém mentálním modelu on i jemu podobní analytikové, ideologové, politikové, stratégové a jiní odborníci fungují. Odvozují své analýzy z objektivní reality, respektive z informací o objektivní realitě, a na základě nich stanovují své prognózy a kují své plány. Lidská bytost a příroda, pracovní a přírodní síly, nejsou při nich prvořadým kritériem. Pro odpůrce vulgární komunizmu dodejme, že je to hledisko veskrze marxistické.
Zmínění odborníci prostě netrpí žádnými iluzemi o povaze lidstva. Člověk (vědomí) je podle nich reflexní funkcí objektivní reality (hmoty). Lidé podléhají pudům, a tím přirozené i umělé civilizační degeneraci, a příroda díky jejich činnosti podléhá devastaci.
Přemluvit lidi k pokračování evolučního vývoje směrem regenerace lidské bytosti zmínění odborníci pragmaticky nepovažují za možné. Kdo se o to pokusil, jistě souhlasí. Je však možné lidské zdroje využívat k tvorbě bohatství a blahobytu. A když mouřenín posloužil, mouřenín může jít.
Aby bylo jasné, že poznámka ohledně autorovy upřímnosti byla upřímná, považujeme za vhodné citovat jeho slova týkající se současné situace, která jistě uklidní všechny čtenáře .
Oranžová revoluce na Ukrajině od prosince 2004 do ledna 2005 představovala chvíli, kdy studená válka ve světě pro Rusko skutečně skončila. Rusové spatřovali v událostech na Ukrajině pokus Spojených států přičlenit Ukrajinu k NATO, a tím přivodit období rozkladu Ruska. Upřímně řečeno, v ruském vnímání těchto záležitostí byl velký díl pravdy. Kdyby se Západu podařilo získat převahu na Ukrajině, Rusko by se nemohlo nijak bránit.
