II. Moje cesta k zenu (Martin Won Hye) – Prosinec 2013, Korea

Moje cesta k zenu a do kláštera aneb moje cesta k sobě (a k ostatním)  

Odpovídám na výzvy, abych se podělil o své zkušenosti a zážitky, protože je možné, že se najde někdo, komu to bude ku prospěchu.

Pokusím se odpovědět na otázku, která bývá pokládána v klášterech (a prý také ve vězeních), totiž: „jak ses sem dostal?“ Moje cesta k zenu vedla přes karate. Karate jsem začal cvičit v době, kdy jsem chodil na základní školu. Vzhledem k mému chatrnému zdraví a slabé fyzické konstituci jsem vnímal jako samozřejmost, že se sebou musím něco dělat. Krátká osobní zkušenost z tréninku karate a obdiv k hrdinům akčních filmů asi vedli mého otce k tomu, že mne inspiroval k započetí a podporoval v pokračování tréninku karate. Již můj první učitel karate nás seznámil se základy meditace vsedě.

Každá kniha o karate, kterou jsem četl jako náctiletý, obsahovala alespoň kapitolu o zenu. Zen se mi zdál zajímavý a užitečný hlavně v oblasti bojových umění. Bojovat s čistou myslí a beze strachu bude určitě lepší než jiné alternativy. Podobný zájem o zen měli také někteří moji kolegové karatisté. Začali jsme se tedy scházet a společně jsme zkoušeli meditační cvičení. Po krátkém čase nám začalo být jasné, že našemu úsilí potřebujeme dát jasnější formu a že potřebujeme vedení někoho zkušenějšího.

V té době jsem šel do Prahy na vysokou školu a po navštívení několika skupin japonského zenu jsem zakotvil ve skupině korejského zenu. Chtěl jsem se věnovat meditaci intenzivněji a hledal jsem zkušené učitele. Tato skupina studentů korejského zenu měla již v té době vlastní rezidenční meditační centrum, kde probíhalo společné cvičení denně ráno a večer. Navíc každé dva měsíce se pořádalo několikadenní ústraní se zahraničním učitelem.

Když se naskytla možnost, ze studentské koleje jsem se přestěhoval do meditačního centra. V té době bylo zájemců o residenční výcvik tolik, že jsme čekali v pořadníku. (O deset let později zájem o rezidenční výcvik klesl na nulu a centrum bylo uzavřeno.)

V mahajánovém buddhismu jsou společná cvičení a společný život považovány za důležité nástroje, které nám mohou pomoci k rozvoji. V Koreji společné konání připodobňují k tradičnímu způsobu mytí brambor. Mýt každou jednotlivou bramboru by bylo příliš náročné. Proto se brambory myly společně ve velkém hrnci s vodou. Když se řádně zamíchaly, navzájem o sebe narážely, až zbytky hlíny opadaly.

V Koreji se nedoporučuje cvičit meditaci dlouhodobě o samotě. I sólová ústraní v úplné izolaci trvají maximálně 100 dní. To je proto, že pro nás samotné je často těžké vidět některé aspekty naší mysli. Druzí lidé nám automaticky nastaví zrcadlo. Jinak se dlouhodobý individuální výcvik přirovnává k hraní golfu. Jeden mocný úder sice dopraví míček daleko, ale i ta nejmenší odchylka od správného směru znamená, že cíl mineme. Při hře sérií menších úderů můžeme případné vychýlení dříve korigovat.

Přínos každodenního společného meditačního cvičení jsem zanedlouho pozoroval jak na svých spolubydlících, tak do jisté míry i na sobě. Pro příklad uvedu jistou nezávislost a stabilitu, kterou lze postupně posilovat a kterou považuji za velmi cennou. Myslím tím schopnost nezáviset jednak na vnější situaci, ale především na svém vnitřním rozpoložení a také na své aktuální tělesné kondici. Tuto schopnost lze objevit a rozvinout pokud si vytvoříme železný zvyk cvičit denně za všech okolností. Díky této schopnosti můžeme udržet kurz, i když jsme v našem životě vystaveni silnému větru a vlnobití.

Díky této zkušenosti, jsem byl schopen udržet si denní cvičební režim, i když jsem několik let studoval v zahraničí, konkrétně v Německu, Japonsku a Číně. V Japonsku běžná populace o meditaci nemá valné povědomí a dokonce i mezi mnichy není snadné najít ty, kdo by pravidelně a vážně cvičili meditaci. Naštěstí jsem několik lidí zapálených pro meditaci našel v klášterech Antaiji a Bukkokuji. V Antaiji je kromě formální meditace důležitá společná práce při pěstování rýže a zeleniny. Většinu jídelníčku tu tvoří potraviny vypěstované na místě.

Během pobytu v Japonsku jsem také několikrát zavítal do Koreje, do kláštera Musangsa, kde jsem se zúčastnil meditačních ústraní. Popsal bych několik nápadných praktických rozdílů mezi zenem v Japonsku a Koreji.

V Koreji je buddhismus o mnoho živější v porovnání s Japonskem. Většina Japonců přijde do kláštera, jen když jde objednat pohřeb, nebo při cestování navštíví známý klášter jako turistickou zajímavost. V Koreji uvidíte denně lidi, kteří chodí do klášterů zúčastnit se společných recitací a zpěvů. Pro cizince, který by se chtěl věnovat zen buddhistické meditaci, je jazyková bariéra vyšší v Japonsku. I když jsem byl po několika letech schopen se domluvit v japonštině jak o každodenních záležitostech, tak o problematice mého studijního oboru, když jsem slyšel promluvu zenového mistra, poznal jsem jen, že jde o velmi archaický a velmi zdvořilý jazyk, jehož koncovky se podobají japonštině.

Naproti tomu v Koreji jsem měl to štěstí, že jsem se setkal s mnichy původem ze západních zemí. Někteří z nich následovali Korejské mnichy na západě, někteří již žili a cvičili meditaci v Koreji dlouhou dobu. Každopádně vyučovali v angličtině. Další rozdíl jsem viděl, ve frekvenci a míře změn intenzity cvičení.

V Japonském Antaiji kupříkladu proběhne pětidenní velmi intenzivní meditační ústraní a pro zotavení následuje den volna, kdy neprobíhají žádné společné aktivity. Naproti tomu v Korejském Musangsa probíhá devadesátidenní ústraní, ale i mimo ústraní probíhá denní společné ranní a večerní meditační cvičení. Den bez společné akce neexistuje.

Takže zatímco v Japonsku jsem měl pocit, že období vysoké intenzity střídají velmi volná období, v Koreji rozdíly mezi oběma obdobími byly značně menší. Také míra vystavení klimatu a živlům je v Japonsku daleko vyšší. Antaiji i Bukkokuji se pyšnily tím, že nepoužívají topení v zimě a větráky v létě. Korejské kláštery tyto technologie nezavrhují.

Krátce bych také zmínil zajímavou zkušenost z Čínského kláštera Longquansi u Pekingu. Tento starobylý klášter se nyní opět rozrůstá, jak počtem mnichů a návštěvníků (kterých jsou stovky), tak počtem budov. Zde jsem měl tu možnost zúčastnit se několikadenního setkání za účelem recitace Lotosové sútry.

Spisy mají v buddhismu jinou roli než v jiných systémech, ale k tomu se ještě vrátím. Ráno a večer jsem se účastnil recitací v hlavním chrámu. Přes den jsem se účastnil aktivit vícejazyčné skupiny, která se běžně zabývá překladem učení opata Longquansi do různých jazyků.

K mému překvapení jsme zde recitovali Lotosovou sútru v angličtině, někdy i za použití audio či audiovizuálních technologií. Spíše než zen, vyučuje se zde obecný mahajánový buddhismus.

Co mě tedy přivedlo přes Japonsko a Čínu do Koreje? Na vysoké škole jsem studoval chemii, konkrétně chemii a technologii ochrany životního prostředí. Po studiu v ČR jsem pokračoval ve výzkumu v Japonsku. Narozen v severních Čechách, měl jsem za to, že pokud zlepšíme životní prostředí, zlepšíme život pro vše živé, to jsem viděl jako nejdůležitější.

Problém však neleží ve vědě nebo technologii, ale v lidech, kteří je ne/používají nebo zneužívají. Jak díky studiu technické chemie, tak díky studiu lidské mysli v zenu mi začalo svítat, že nepotřebujeme více nebo lepší vědu či technologii. Dospěl jsem k přesvědčení, že potřebujeme více porozumění stavu lidské mysli.

Díky karate jsem věděl, že toto porozumění nelze najít v knihách, ale jen cvičením. Suchá informace nezpracovaná vlastní zkušeností není k ničemu, ať jde o sport, sebeobranu, nebo základní otázky lidského života.