Terminologie – rozdíly ve významu pojmů podle kontextu
Rád bych se zmínil o rozdílech mezi buddhismem a jinými systémy, zmíním i podobnosti. Často totiž používáme slova, která v jiném kontextu mají jiný význam.
Problémy mohou vznikat při překladu. Někdy kvůli absenci obdobného konceptu v našem prostředí použijeme při překladu slovo, které označuje nejbližší podobný jev. Nebo jev, který může být podobný na povrchu, ale v jádru se může lišit. Čitatel očekává, že význam obou slov, která leží naproti sobě ve slovníku, je identický, že se oba pojmy používají stejně ve stejných situacích. Realita je často jiná. I když popisuji jen základní koncepty, jde pouze o mé omezené pochopení, tvořené převážně v zenové škole Kwanum.
Víra. Předně zen buddhismus nepovažuji za náboženství, víru ani doktrínu. Není tu v co či komu věřit, kromě své vlastní zkušenosti. Historický Buddha Šakjamuni, člověk z masa a kostí, nabádal své následovníky k pečlivému prozkoumávání, nikoliv k víře. Zvláště zen nelpí na žádné doktríně. Snaží se diagnostikovat náš stav, identifikovat jeho příčiny a navrhnout nápravná opatření, která můžeme sami uvést v život. Není tu tedy dogma nebo seznam věroučných pouček. Zájemce má k dispozici metody, jimiž může sám zkoumat a hledat odpovědi. Není nám zjeveno víc, než „prst, který ukazuje na měsíc.“ Popis reality již není realitou, je toliko popisem. Bude vždy nedokonalý, neúplný, bude odrážet jen určité aspekty reality. Spíše než věřit, doporučuje se důvěřovat naší schopnosti probudit se a spatřit naši původní přirozenost.
Modlitba. Protože v zenu není nadpřirozená bytost, která by nám plnila přání, nedává příliš smysl mluvit o modlitbě. Také meditace neoznačuje usilovné přemýšlení, kontemplaci, relaxaci nebo únik z reality. Meditace v zenovém kontextu znamená udržování bdělé pozornosti v přítomném okamžiku. Díky tomu můžeme začít vnímat co je a co není realita a její modus existence. Pokud se sladíme s tím, jak realita skutečně funguje, můžeme předejít nepříjemným překvapením a můžeme se naučit použít jakoukoliv situaci ku prospěchu věci. V buddhistických zemích uvidíme lidi modlit se. Ale zenoví adepti jsou nabádáni, aby i zpěvy praktikovali jakožto meditaci, tj. bez úmyslu jen udržovat mysl v přítomném okamžiku.
Misie. Buddhističtí učitelé se nevydávali na násilné misie za účelem evangelizace. V nejstarším buddhismu byli mniši nabádáni, aby se o nauce s nikým nebavili, pokud na ni nejsou přímo dotázáni. Učitelé vyučovali jen tam, kam byli pozváni. Své žáky nelákali marketingovými triky. Naopak testovali jejich motivaci a žáky přijímali jen po zralé úvaze.
Stvořitel. Kde je v buddhismu stvořitel? Kdo stvořil tento svět. Když Buddha na otázky po stvořiteli odpovídal setrváním v meditaci, ptali se ho jeho žáci, proč odpovídá tímto způsobem? Podle tradice pravil asi toto: „Učím jen o příčině utrpení a o způsobu jak vyléčit utrpení. Spekulativní myšlení nemůže pomoci s utrpením. Jste jako člověk, který ač zasažen šípem, chce nejprve vědět, kdo ho vystřelil, z jakého je materiálu a má mnoho dalších otázek, místo aby se snažil šíp odstranit a ránu vyléčit.“ Kde je v buddhismu stvořitel? Čte tyto řádky. Náš svět tvoří naše mysl. Ale my neznáme naší vlastní mysl. Místo zkoumání naší mysli se ptáme, kdo stvořil tento svět. Buddhismus si vystačí se zákonem příčiny a následku. Toto existuje, protože to vzniklo z jisté příčiny a za jistých okolností.
Bůh. Buddhisté jsou k sobě dost upřímní na to, aby si přiznali, že je mnoho, co nevědí. Jde o to nejprve poznat toto nevědění. Zeptejme se sebe kupříkladu: „Co jsem? Jsem toto tělo? Jsem tato myšlenka či pocit?“ Toto vše se stále mění. Toto vše je složeno z částí, které se jednoho dne rozpadnou. Je tu něco, co se nemění? Je tu něco, co není složené?
Když se poprvé skutečně upřímně zeptáme sami sebe, narazíme na zeď, za kterou naše dualistické pojmové myšlení selhává. Naučme se přiznat si a udržovat toto nevědění, přijmout fakt, že nevíme. Tím můžeme odetnout nepřetržitý proud myšlenek, které mylně považujeme za realitu a za své jáství. Toto nevědění, toto místo před/za myšlením nás dovede k naší původní podstatě.
Lidé jí dávají různá jména, jako bůh, absolutno, energie a podobně. Ale na jménu nezáleží, záleží na tom, zda jsme tuto oblast zakusili a zda ji umíme kdykoliv zručně a moudře použít.
Absolutno. Vše je pomíjivé a existuje jen jako výsledek řetězu příčin, vše je relativní. Protože vše existuje jako protipól svého protikladu, musí tu být i něco absolutního. Pokud však absolutno vyvstává někdy a někde, tj. v určitém čase a v určitém prostoru, potom to z definice není absolutní, závisí na něčem. Pokud absolutno existuje tam, ale ne tady, pak má hranice, tvar a je složeno ze součástí, které se opět rozpadnou. Něco takového opět není absolutní. Absolutno musí existovat bez závislosti na čase a prostoru, bez jakékoliv závislosti. Tedy vše musí být absolutnem.
Reinkarnace. Můžeme žít, jakoby po smrti nic nenásledovalo. Pokud se tato představa potvrdí, nic nezískáme ani neztratíme, výsledkem bude nula. Pokud se tato představa nepotvrdí, máme problém.
Nebo můžeme žít, jakoby po smrti něco následovalo. Opět, pokud jsme se zmýlili, nula od nuly pojde. Pokud však skutečně něco pokračuje, nepromarnili jsme svůj čas. Zen přistupuje k převtělování jako k užitečné výukové pomůcce, jako k dobré logické hypotéze, kterou jednoho dne budeme moci otestovat. Pokud se něco převtěluje, rozhodně to není duše. Takový koncept v buddhismu neexistuje. Pokud by tu bylo něco věčného, pak by se to nemohlo měnit nebo vůbec vystupovat jako aktivní činitel v čase. V čase vše vzniká, trvá a zaniká. Pokud se něco převtěluje, bude to spíše něco jako suma zvykových tendencí, které jsme nasbírali za své minulé životy a tento život.
Uctívání. V buddhismu není co a proč uctívat. Namísto uctívání mluvíme o následování. Pokud jeden člověk (Buddha) použil jisté metody meditace a pozoroval jisté výsledky a mnoho lidí bylo schopno tyto výsledky zopakovat, má smysl pojmout jistou důvěru a zkusit také tyto metody použít. Naše kultura je velmi fixovaná na výsledky, nejlépe rychlé a měřitelné. Proto tolik nedůvěry k meditaci. Správná meditace jistě přinese výsledky, ale potřebná doba bývá různá. Také očekávání, která začátečníci vkládají do meditace, bývají naivní a někdy i kontraproduktivní. Spíše než spěchat za tím, abychom se stali něčím, o čem si naivně myslíme, že nám prospěje, bývá přínosnější začít meditační výcvik s otevřenou zvědavostí.
Karma. Karma v buddhismu znamená akce/čin. Akce vyvolává reakci. Dalším rozměrem tohoto konceptu je návyk. Vytváříme si návyky jednat, mluvit i myslet určitým způsobem. Tyto zvykové tendence, zvláště pokud padnou do odpovídajících podmínek a prostředí, utváří náš život. Svou karmu si tvoříme sami. Sami ji též můžeme poznat, rozpustit a použít. Sami tedy také rozhodujeme, do jaké míry se necháme svou karmou ovládat. Na kolik se ke svým zvykům připoutáme. Vzhledem k neexistenci věčné neměnné duše, není předchozí činitel a příjemce výsledné karmy zcela totožnou entitou. Tento pohled otevírá dveře k soucitu, protože vylučuje postoj typu: „proč někomu pomáhat, vždyť si vše zaslouží.“
Já. Ego, vyvstává jako výsledek toho, když se potkají tzv. bytostné složky: fyzická forma, pocity, vnímání, nutkání a vědomí. Jde o náš konstrukt, bez vlastní věčné inherentní existence. Právě připoutanost k egu a mylné představy o něm jsou zdrojem utrpení.
Utrpení. Poněkud zavádějící překlad sanskrtského „dukkha“, lépe lze přeložit jako „neuspokojivost“. Jde o základní charakteristiku života. Mnozí lidé očekávají (byť jen podvědomě), že život by měl být snadný, pohodlný a předvídatelný. Stále se ženeme za situací, kdy bude náš život takový. Pomíjíme pomíjivost, absenci vrozené nezávislé existence jevů a nepředvídatelnost pramenící z rozsahu sítě příčin všech jevů. Zápaďané si pod pojmem utrpení hned představí natahování na skřipec a obviňují buddhismus z pesimismu. Co je v životě jisté? Zrození, stáří (pokud neumřeme mladí), nemoc a smrt. Neuspokojivost označuje jednak pomíjivost smyslových požitků, potom také naši nenasytnost. Chci něco získat, ale i když to získám, hned chci více nebo něco jiného. To, co jsem získal, mi nepřineslo spokojenost, jakou jsem očekával. Navíc se strachuji, že to opět ztratím. Další jemné formy neuspokojivosti představují např. situace, kdy nemůžeme být s našimi blízkými a jsme obklopeni lidmi, kteří nám nejsou sympatičtí.
Pokusil jsem se popsat vnímání jistých konceptů v buddhismu. Ne proto, že koncepty by byly tolik důležité, ale proto, že lidé se ke konceptům připoutávají a lpí na nich. Realitu nelze uvěznit do klece pojmového myšlení. Nezapomínejme proto, že slova jsou jen „prstem, který ukazuje na měsíc“.
