Pověstné asijské pracovní nasazení jsem na vlastní oči viděl také v japonském vzdělávacím systému. Podělím se o několik poznatků o tom, jak probíhá v Japonsku vzdělávání a jak vypadá pracovní život.
Pokud bych měl začít opravdu od začátku, uvidíme japonské matky, jak stojí dlouhé hodiny, někdy i přes noc, ve frontě, aby své dítě zapsaly do dobré školky. Pokud se žena chce po porodu vrátit do práce, její mateřská dovolená trvá většinou řádově tři měsíce. Celý její plat potom jde na financování školky. To jsou některé z důvodů, které přispívají ke skutečnosti, že většina žen zůstává po porodu doma s dětmi a do práce se už nikdy nevrací.
Z dobré školky má dítě lepší šanci dostat se do dobré základní školy. V zimě jsem vídal maminky v péřových bundách, jak vodí do školky své děti v uniformě s krátkým rukávem, otužování je vysoce ceněné. Na procházkách uvidíte skupiny dětí, kde připadá cca pět dětí na jednu učitelku. Na vlastní oči jsem viděl tříleté dítě, jak píše pohlednici slabikovou abecedou hiragana.
Na školách nejsou uklízečky, děti mají přidělený čas pro společný úklid. Tato tradice se váže k dobám, kdy první vzdělávací instituce pro šlechtu vznikaly při buddhistických chrámech (terakoya).
Rodičům nestačí, aby dítě mělo samé jedničky, očekává se, že bude nejlepší ve třídě. Po vyučování vozí matky své děti na zájmové kroužky, ty často pořádá také škola. Odpoledne a večer potom většina dětí tráví v soukromých doučovacích školách (džuku). Víkendy a svátky rovněž tráví doučováním. Volný čas, kdy by si dítě samo vybralo, co bude dělat, může činit třeba jedno odpoledne za měsíc.
Tlak na studijní výsledky se enormně stupňuje na střední škole. Středoškoláci spí šest hodin denně a volný čas už nemají žádný. Slyšel jsem o případech, kdy po dobu třídenních novoročních oslav jde středoškolák z domova do hotelu, aby měl klid na učení. Celonárodní srovnávací testy zakončují středoškolské vzdělání a rozhodují o dalším osudu jednotlivce.
Velmi vysoké procento populace pokračuje dále v terciárním vzdělávání. Na jakou vysokou školu se kdo dostane, rozhodují právě především srovnávací testy. Konají se jednou za rok v celé zemi. Firmy ten den začínají svou pracovní dobu až kolem jedenácté hodiny, aby nevznikaly dopravní zácpy. Letecký provoz je celý den utlumen na minimum kvůli redukci hluku. Cesty ke školám jsou lemovány zástupy mladších spolužáků, kteří přišli fandit.
V Koreji, kde celé divadlo probíhá obdobně, navíc mnoho matek zůstává celý den u bran škol a modlí se. V Koreji je na rozdíl od Japonska vysoké procento křesťanů. Velký tlak na úspěch a soutěživost jistě přispívá ke skutečnosti, že Japonsko i Korea mají celosvětově nejvyšší počty sebevražd na počet obyvatel.
Po enormním tlaku na střední škole přichází pro většinu Japonců jediné období, kdy se mohou trochu nadechnout. První rok nebo dva na vysoké škole celá společnost trochu přimhouří oko. Studenti najednou nemusí nosit školní uniformu, tak jako na většině středních škol.
Jejich oblečení a často i vlasy se zbarví všemi barvami duhy. Hlavní náplní může být třeba jen hraní baseballu. Vše se mění ve třetím ročníku, tlak na výsledky opět sílí. Rodinné úspory přeci padly na vzdělávání. Soutěživost se vrací a tlak spolužáků, starších studentů a učitelů se stupňuje.
Pokud je spolužák o jeden rok starší, bylo by nemyslitelné mu nebo jí „tykat“. Mnoho studentů vyhledává pomoc psychologů. Objednat se ke školnímu psychologovi může trvat několik měsíců.
Ve třetím ročníku mají najednou všichni opět krátké černé vlasy a všichni obléknou stejné tmavé obleky nebo kostýmky. To je uniforma nezbytná pro návštěvy veletrhů pracovních příležitostí. Tady je lepší nevyčnívat ani na jednu stranu. Jak praví přísloví: hřebík, který vyčnívá, bude zatlučen. Kolega kupříkladu zamítnul plány na třítýdenní jazykový pobyt v Austrálii právě z důvodu, aby se příliš neodlišoval. Jindy studenti zamítnou věnovat dva týdny na získání řidičského průkazu.
Pro vyhlídky na práci ve velké prestižní společnosti je jediný předpoklad, studovat na prestižní škole. Známky, a dokonce ani studijní obor, nejsou důležité. Hned po promoci nastupuje totiž absolvent do společnosti, kde dostane výcvik nezbytný pro své zaměstnání a očekává se, že pro společnost bude pracovat až do důchodu.
Zvláště od nových zaměstnanců se očekává vysoké pracovní nasazení a naprostá loajalita. Pracovitost se definuje především časem, který dotyčný stráví na pracovišti. V šest hodin večer, kdy podle pracovní smlouvy končí pracovní doba, se na pracovišti mění jen jedna věc: od této chvíle pracují zaměstnanci (s výjimkou manuálních pracovníků) přesčas a tedy zadarmo. Dokud je na pracovišti kdokoliv služebně starší, nepřichází v úvahu odejít domů. To platí také na vysokých školách pro vyšší ročníky. Pokud se nadřízený v devět hodin večer rozhodne, že by se chtěl jít s kolegy napít, nemají na výběr.
Noví zaměstnanci často pracují i do půlnoci, a to se netýká jen čerstvých absolventů škol, ale také případů, kdy do firmy přijde nový zaměstnanec z jiné firmy, což až donedávna nebývalo obvyklé. Jsou firmy, kde pracovní doba může pokračovat také v sobotu. Pracovitost se měří především časem stráveným na pracovišti a všichni chápou, že 10 až 12 hodin denně nemůže nikdo podávat maximální výkon. Proto není neobvyklé na pracovišti číst noviny. Dokonce i potřeba krátkého zdřímnutí bývá respektována jako důkaz pracovitosti.
Rozhodnutí se často přijímají kolektivně. Kupříkladu spis s návrhem může kolovat mezi zaměstnanci a ti, pokud s ním souhlasí, připojí namísto podpisu svou osobní pečeť. Pokud návrh nasbírá hodně pečetí a vedení také připojí své, bude přijat kolektivně, tím se zodpovědnost rozmělní na celý kolektiv. Pokud se návrh někomu opravdu nelíbí, stačí nepřipojit svou pečeť nebo kolování návrhu zastavit ve svém šuplíku.
Podle pracovní smlouvy mají lidé nárok na cca 12 dní dovolené za rok, ale vybrat si více než 6 dní, by bylo považováno za velmi neloajální.
Odchod do důchodu záleží na firmě. Protože povyšování a přidávání odměn je většinou závislé na služebním věku, preferují firmy časnější odchody do důchodu, než je obvyklé u nás. Šedesát let je zcela běžné. Část důchodu vyplácí firma a část stát. Mnoho lidí nadále chodí do zaměstnání, možná na trochu kratší dobu, a hlavně jen na pomocné práce.
Protože někteří najednou tráví více času doma, kde vlastně doposud moc času netrávili, rozmohl se v Japonsku fenomén rozvodů ve vyšším věku. Problém narůstal do té míry, že ze zákona je dnes přiznána polovina obou složek důchodu ženě i v případě, že byla v domácnosti.
Japonci říkají, že problémem rovnováhy mezi pracovním a osobním životem se zabývat nemusejí. Jejich práce je jejich život. A někdy také jejich smrt. Vytvořit český ekvivalent pojmu „karóši“ neboli „smrt následkem přepracování“ pravděpodobně nebude zapotřebí.
V korporátní kultuře Číny se prosadila pracovní etika zvaná „996“ tedy pracovat od devíti ráno do devíti večer šest dní v týdnu. Jistě najdeme lidi, kteří půjdou nad rámec tohoto sloganu.