Na letošní LŠ se nám podařilo uspořádat prezentaci na téma Vedení porad. Jeden z návštěvníků našich stránek byl tak laskav, a zaslal nám své zkušenosti.
Jako mladý pracovník jsem nastoupil po vojenské základní službě do zaměstnání. Výkon mého zaměstnání umožňoval, abych se nemusel zúčastňovat porad vedoucího oddělení. Vždy se našla nějaká výmluva, a tak si všichni spolupracovníci zvykli, že jsem 13 let nebyl na žádné poradě. Ještě, že jsem měl velice tolerantního vedoucího, který na mne nijak nenaléhal.
Potom jsem postoupil na vyšší funkci, kterou nikdo nechtěl dělat. Byl jsem na nejužším článku řízení, a porad jsem se zúčastňovat z titulu funkce musel.
Když jsem přijel na poradu vedoucích, nikdo z přítomných mne neznal, kromě mého nadřízeného. Všichni se divili: „Tak, to je on!“ Začal jsem tedy jezdit na pravidelné porady.
Záhy jsem se podivil, že proti mým představám, účastníci porad byli slušní lidé, vždy ochotní svým spolupracovníkům nesobecky pomoci. Drobné neshody, samozřejmě jako v každém kolektivu byly, ale vždy se nějak uhladily. Jinak znalost spolupracovníků na vedoucích funkcích přinášela samé výhody. Účast na poradách mne zbavila trucovitosti a vzdoru. Naučila mne určité kázni nutné při jednáních, aby byla plodná. A také osobně poznat a chápat své spolupracovníky.
Vždy, když k nám nastupovali noví zaměstnanci, tak jsem jim kladl na srdce, aby se účastnili porad, a se nedopustili stejné chyby, kterou jsem si ublížil, a také pomstil sám sobě. Obvykle jsem se svými dobře míněnými neuspěl. Jejich argumenty byly typu, že prý tam na těch poradách jsou samí „důchodci“, tj. staří pracovníci v předdůchodovém věku.
No, bodejť by tam nebyli! Když nebylo nikoho mladšího, kdo by je nahradil. Tak si potom, prosím, nestěžujte, jestli trpíte nějakou podobnou averzí k poradám. Sami sebe tím vyřadíte a zbydou na vás pouze poslední místa, závist, nenávist a nadávání na druhé.
Tolik z dopisu. Zkušení trenéři jistě dobře znají, jak se obvykle chovají cvičenci. Někteří jsou příliš ambiciózní, všeho pro peníze schopní, arogantní apod. A jiní zase ušlápnutí, mdlí, neschopní, indolentní, uražení, trucovití apod. Mezi nimi jsou přechodné typy, které mezi oběma extrémy často váhají – v něčem jsou dobří a v něčem zase k ničemu. Dokud jsou mladší třeba pochopí, kterým směrem by se měli ubírat.
Nezpůsobilost k jednání je hrubým povahovým nedostatkem – a to v tom smyslu, že je pro svoji zjevnost (hrubost) snadno pochytitelný (hrubý). Využití v občanském životě je druhořadé.
Jinak, zpracovávání reflexního stereotypu, který nás nahání do osudové bídy a utrpení, je bez vhodné a zkušené pomoci pro svoji jemnost a psychosomatickou nezpůsobilost obtížné, a působí nezkušeným lidem trýzeň a traumata. Proto se takovým snahám vyhýbají.