Mluvíme zde o nenásilném způsobu boje, jehož skvělým a vynikajícím představitelem je čínský taichichuan. Snažili jsme se jej u nás zavádět někdy od roku 1975, přesně již nevíme. Byli jsme patrně první cvičební skupinou taichichuanu v bývalém Československu (ČSSR).
Navštěvovat jeho cvičení se u nás obtěžovalo za tu dobu mnoho příznivců. Jejich výsledky však byly spíše kontraproduktivní. Jejich potřeba nenásilného způsobu boje vycházela z jiných předpokladů než ta naše. Navíc taichichuan je pomalá metoda cvičení, která vyžaduje u nás tolik nedostatkovou vytrvalost.
Jedním z důvodů našeho zájmu o taichichuan byla potřeba potlačit brutální sílu karate, u které se v praxi projevily následky v závažných životních problémech. Skutečné karate není pro lidi trpící západní choromyslností. Je opravdu nadmíru velmi obtížné se s ním seznámit. Nelze to ani nikomu přát. Destruktivní síla skutečného karate je ohromující.
O taichichuanu nakonec nelze ani říci, že je nenásilným způsobem boje. Je spíše nenásilným způsobem koordinace a komunikace. Je žádoucí jej jako takový cvičit, jinak hrozí surové konfrontace ať s prostředím, nebo u individuálního tréninku mezi vlastní vyšší a nižší přirozeností. Jeden život je ovšem na takový náročný úkol obvykle až příliš krátký.
Je nutné zaujmout bdělý postoj bez očekávání výsledků, a případně brát za vděk pomalé zlepšování charakterových dispozic, které předurčují náš osud.
Vytrvalost je první povahovou vlastností, kterou taichichuan vyžaduje. Chápe ji za důležitější než úlohu správné metody cvičení nebo kompetentního učitele. Pozorná vytrvalost umožní všechny zmíněné i jiné nedostatky odstranit. Ihned to asi nebude, ale co na tom? Necvičíme pro prchavé teď a tady, ale pro navždy…
