Vánoce jsem měla ráda od malička a mám ráda dosud kvůli světlům a světýlkům ve tmě, jakémusi oparu tajemství vůkol a rozličným vůním (čerstvý stromek, svíčky, prskavky, vanilka, rum do cukroví, domácí čokoláda). Taky jsme odpoledne chodívali do zimního lesa na jmelí.
Proč mají být Vánoce veselé, jsem nikdy úplně nechápala. Jako přemýšlivá holčička pocházejíc z katolicko-komunistického prostředí jsem dost brzy naznala, že se narodil ten Ježíšek, který pak dospělý visí na křížích v mnoha kostelích, případně muzeích. Na tom mnoho veselého nebylo.
Dárky jsme si dávali tak nějak na připomínku celého vánočního příběhu. Celá ta doba byla sváteční, nikoliv bláznivě veselá. Koneckonců tři králové s dary a velbloudy, byli hitem každého skládacího papírového betlémku.
Přiznám, ke čtení Bible jsem se dostala až v osmdesátých letech, prodával je vrátný z biskupství přes prostředníky v okolí, ale ty základní příběhy jsem dávno znala z jiných knih, památek a umění.
Po sametu mě začalo iritovat to blábolení jak „tradiční český Ježíšek“, malé miminko, roznáší dárky. Oponovala jsem, že Ježíšek má naopak dárky dostávat (zlato, kadidlo a myrhu, kterážto není myrtou) a že nelze, aby Kristus, který údajně zemřel na kříži za naše hříchy, fungoval jako nějaké vánoční PéPéeLko. Mediální prostor začali ovládat mluvčí, kteří ve skutečnosti nevěděli nic o tom, o čem mluvili. Pak se stalo, že na mne navíc k tisíci dalších úkolů připadl úkol odpovídat na otázku: „Co byla ve skutečnosti Hvězda betlémská?“
Teď po třiceti letech profesionálního zkoumání záhad kolem Hvězdy podle astronomie, astrologie, teologie, kunsthistorie jsem přeci jen nějakou tu veselost nebo spíš ironii ve Vánocích našla: dlouho cestou od východu museli přijet moudří, vzdělaní a zkušení mužové až z Persie aby nevědomým a zmateným židovským/budoucím křesťanským věřícím objevili jejich vlastního Spasitele v betlémském chlívku. Ta představa že bychom bez Íránu vlastně neměli Vánoce, mne baví!
