Keramická dílna

Lidi nezajímá, co jim trenér vykládá, aby lépe cvičili, ale mají raději nedůležité příběhy a pomluvy z jeho osobního života. Informace o druhých jsou pro ně důležitější, než informace o nich samých. Informace o druhých jsou pro ně lepší než vlastní život. Aby se jejich hladovost po pomluvách trochu na chvíli uspokojila, uvádíme níže nějaké sousto.

Po maturitě na gymnáziu jsem chtěl jít studovat na vysokou školu. Teprve u maturity, kdy jsem měl na obsáhnutí čtyř roků učební látky několik dní, jsem zjistil, že celý systém základního a středního školství je zcela prohnilý, a že jeho jediným účelem je eliminovat a zlikvidovat progresivní neposednou a inteligentní mládež, a prosazovat poslušné blbce.

Je to jednoduché, když si dáte otráveně za úkol denně prostudovat jednu stránku studijního materiálu, s bídou prostudujete jeden odstavec a v paměti vám zůstanou v nejlepším případě dvě věty. Pokud otrávený přístup zlikvidujete a zadáte si za úkol k prostudování 200 stran textu, v paměti vám z jejich prostudování uvízne 50 stran textu.

Politický posudek jsem měl hrozný. Po roce manuální práce jsem musel získat další rok odkladu před hrozícím nástupem na vojenskou základní službu. Nebyla jiná možnost, než se jít učit. Příležitost se naskytla v keramickém výrobním družstvu. Tak jsem se k pobavení pracovního kolektivu, kde jen dva zaměstnanci měli maturitu, učil na keramika. Nemohli tam pochopit, že jsem se šel s maturitou učit.

Místo učení jsem spolu s ostatními učni musel vykonávat náročné fyzické práce. Jednou z těch hlavních bylo nošení hliněných výrobků před vypálením na prkně. Prkno jste drželi na zalomeném zápěstí na rameni a na něm naskládané všelijaké sady hrnků, džbánů nebo váz, které vám nesměly spadnout. Museli jste se naučit s tím prknem balancovat při jeho zvedání z různých podstavců a odkladných ploch, při jeho nošení a zasouvání v nad hlavu na dřevěnou konstrukci nad pecí, kde se dosušovaly.

Popis, jak to tenkrát na Východě chodilo v keramické dílně, by naplnil celou knihu. Dnešní romantičtí zájemci o keramiku (psychoterapii), a častí soukromí výrobci aušusové keramiky o tom obvykle nemají žádnou představu. Ale to nejde.

Práce byla náročná a učňovské kapesné za ni bylo malé. S tím jsem se nehodlal nijak ztotožnit. V dílně byl kolektiv SSM. Byli v něm samí mladí a sympatičtí lidé, byl jsem z nich nejstarší. Činnost SSM byla nudná a za trest. Abychom se z té jednotvárné nudy vytrhli a svým způsobem stávkovali, tak jako nepřítel socializmu a nečlen SSM jsem založil nové mládežnické hnutí. Říkali jsme si Mladmak (makání mladých), a vymýšleli jsme všelijaká veselá alotria.

Jedním z nich, které bylo reakcí na nízké učňovské kapesné za plnohodnotnou práci normálního dělníka, byl střídavý systém práce. Jeden den jsme prostě pracovali pouze jednou rukou, a druhý druhou. Museli jsme sami sebe celý den hlídat, abychom svoji aktivní stávku neporušili. Samozřejmě, že z toho vznikla spousta kuriózních a veselých situací, a dříve nudná a stereotypní práce nabyla zcela jiného rozměru a charakteru.

V podstatě jsme tím nevědomky obnovili původní smysl komsomolské práce či stachanovského hnutí, který dávno upadl do formální a pokrytecké podoby nechutné a otrávené dobrovolné povinnosti. Nepřítel socializmu v socialistickém pracovním kolektivu vlastně zaváděl socializmus – ale ten pravý nefalšovaný.

Ne, nechtěl jsem vás krmit vzpomínkami, ale upozornit na určité cvičení, které lze v různých obměnách praktikovat i dnes, po nějakých 45 letech od dob vzpomínaných, tj. v době, kdy jsme se údajně zbavili údajného komunizmu.

(Vyjádření v kurzívě je holý nesmysl, neboť u nás žádný komunizmus ani socializmus nikdy nebyl, a režimu, který se za něj pokrytecky vydával, jsme dali po roce 1989 bezvýhradně zelenou, aby z nás udělal ještě větší idioty, než jsme byli za tzv. reálného socializmu. Vyprávějte těm dnešním blbounům a grázlům, že dříve bylo lépe a veseleji!)