Nedávno jsme vedli hovor s jedním bývalým cvičencem. Je to velice poučný příklad negativního mistra svého oboru – tzv. zmetka, spratka či hajzlíka.
Je mu 60 let. Je chytrý jako stádo opic. Trénink karate jej tzv. udělal. Nebýt toho, jeho kariéra by skončila někde v učňáku.
Takto díky tréninku vystudoval vysokou školu, dopomohl si k majetku a vede promiskuitní život. Dokáže všechno vysvětlit, nepřipadá si špatný. Soukromě si stále cvičí, což je chvályhodné, ale pouze se tím snaží udržovat ve výkonné sexuální kondici.
Jeho technika cvičebního projevu je tak špatná, že by nad ním jeho trenér zaplakal. Náš přestárlý puberťák však nevidí důvodu, proč by ji zlepšoval. Stačí mu. Dokáže si svoji technickou stagnaci, pubertální zastydlost a lidskou zakrnělost skvěle liberálně vysvětlit a obhájit. Od toho je přece chytrý.
Počíná si vlastně správně, že před nějakými 40 lety zůstal stát na místě a začal čerpat výhody, které mu trénink přinesl. Pokud by začal cvičit na vyšší úrovni, jeho životní jistoty by se velmi rychle zhroutily. Co se týká cvičení, neumí vlastně vůbec nic, skončil na začátečnické technice podřadné úrovně. Je pouze celoživotním drzým začátečníkem, který nemá špetku respektu k cvičebně starším, kteří se jej marně snažili usměrňovat k lepšímu životu a lidství.
Takových zmetků je mnoho. Často o nich píšeme, aby cvičenci na jejich příkladu sami u sebe poznali, čeho se mají vyvarovat. A také, aby se nelekli, když to na ně přijde.
Cvičením se postupně vytváří podvědomý tlak na bytost, který by měl vyústit, a často ústí, v bytostnou krizi. Je pravidlem, že tato krize téměř vždy přináší negativní důsledky jak pro samotného cvičence, tak pro trénink jako takový, ale i také pro jeho sociální okolí. V západních podmínkách tréninku nelze logicky dospět k jiným výsledkům.
Je to rozhodující fáze cvičebního procesu, kdy po sebekritickém zhodnocení sebe a své projevené povahy dává trénink šanci vykročit lepším směrem. Do zmíněné kritické fáze bylo cvičení jenom přípravou, která v dobrém případě aktivuje usazený kal v podvědomí bytosti a vytváří podmínky pro zmíněnou krizi.
Ve špatném případě se cvičenci víceméně podvědomě snaží takové konfrontaci vyhnout a neprávem se domnívají, že tzv. cvičí, ačkoliv ve skutečnosti pouze cvičebně i bytostně stagnují a upadají.
Nechte takové spát. Mají na to právo. Mějte pro ně pochopení. Jejich čas ještě nepřišel.
