Přítel je zavilým odpůrcem náboženství, tedy správně řečeno, je zarputilým nepřítelem své představy o náboženství, a nelze mu ji nijak vymluvit. Nešetří urážkami nad svojí představou náboženství. Jeví se mu převelice idiotsky stupidní, a vyčítá ji kdekomu, o kom se domnívá, že by mohl naplňovat její obsah.
Příteli nelze vysvětlit jiná pojetí a aspekty náboženství. Ačkoliv je jinak velmi tolerantní, v této věci je zcela zabedněný, a nechápe ani vlastně podstatu materializmu či marxizmu, který arogantně zastává. Nenávidí kapitalisty. Náboženství považuje za neskutečné. Na druhé straně však považuje za skutečného ducha alkoholu (spiritus sanctus), ačkoliv jak známo, i tento vyprchává a mizí, a tak vlastně ani on není skutečný.
Správně řečeno smyslově vnímaný jev se jeví po určitou chvíli skutečný (tj. utkán ze skutků, představ či duševní síly), víceméně ovládá mysl a svobodnou vůli, a pak pomine a zase takovým není. Porovnáme-li obě zmíněné doby, tak chvíle, kdy se nám nějaký jev jeví skutečným, vůči době, kdy je zase neskutečný, je tak tato je tak krátká, že zmíněný jev vlastně vůbec nikdy neexistoval.
Vzhledem k ohromné délce trvání vesmíru, je existence každého jeho jevu tak prchavá a mizivá, že nestojí ani za řeč. A je-li samotný vesmír neskutečný, není vlastně vůbec o čem mluvit. Přesto zde existuje utrpení, které si svoji skutečnost naléhavě vynucuje, ale tuto záhadu zde nyní řešit nebudeme. Stejně tak nyní ponecháme na čtenářích samotných, aby posoudili sami, co si představují pod pojmem bůh, dokonalost nebo ideál.
Téměř úplná většina lidí žije pouze odvozeným životem, který je projevem pohybu hmoty (karmy). Reagují na vše pouze reflexně, aniž by je vůbec kdy zajímalo, co a jak si myslí a jak reagují. Jsou pouhou mrtvou funkcí hmoty (energie).
Přítel vyučuje na jedné americké univerzitě své studenty undergroundu. Považuje se za moderního materialistu, marxistu a vědecky založeného člověka. Druhým rád vyčítá náboženskou víru nebo zastydlý antikomunizmus. Nechápe, že komunizmus i antikomunizmus jsou spojené nádoby, a že jsou také jenom náboženské víry (pověry), a navíc víry křesťanské, neboť z křesťanství vyrostly. Jeho cesta osudu je značně klikatá.
Přítel je upřímný. Přímo říká své názory, a odlišné názory druhých potírá. U lidí, kteří se nedokáží vžít do jeho kůže, budí značnou nelibost. Chovají k jeho osobě stejné neurvalé city a netolerantní postoje, jako on ke svým oponentům. Jemu ani těm druhým, na takovém chování není obvykle vůbec nic divného. Takovým a podobným rozčilení, nešvary, rozbroje, sváry, nesnášenlivost a nenávist vlastně dělají dobře, neboť je probouzejí z tuposti hmotného spánku. Všichni tací si podvědomě připadají normální, duševně zdraví, nezaujatí a dokonalí. Každý jedinec se víceméně nachází na své cestě osudem v podobném postavení.
Individuální představy o tom, co je a není náboženstvím, se často velice různí, a jejich zastánci nebývají nijak ochotni, se jimi jakkoliv zabývat. Přišli ke svým představám a postojům různým řízením osudu a své povahy, a nechtějí se jich za žádnou cenu vzdát. Znamenalo by to určitou smrt, které se jejich malá dušička víceméně podprahově velice obává, jako ničeho jiného.
A tak, tací lidé budou raději sami strádat, trpět a působit utrpení ostatním lidem i tvorům v pekle tohoto i onoho světa, které vytvářejí sobě i druhým. Všechna kázání nábožná i bezbožná kázání jsou v této věci zcela zbytečná. Jediným učitelem, který se zde ujímá výchovy je osud se svými negativními zkušenostmi (utrpením), které si jinak nepoučitelný jedinec sám vytváří. Jakkoliv bystrý rozum není takovým lidem k ničemu dobrému, neboť jim pouze pomáhá nabytí ještě horších a komplikovanějších zkušeností, o kterých by je jinak nepostihly.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, podobně jako v případě nadužívání alkoholu, ze kterého se předávkováním místo léku snadno stává jed. Jeho první fáze účinku se jeví pozitivní, podobně jako život mladým lidem v první polovině jejich života. Negativní účinky však přijdou až později, a každý nemá to štěstí, aby jej dostihly již v současném životě. O to je samo sebou zasloužený trest horší.
Poučení v této věci nám podává naše Pramáti Indie, tedy aspoň v dobách předminulého století, ze kterých pochází níže uvedený úryvek:
O těchto věcech můžeme číst v knihách, a slyšíme o toleranci v náboženství, a všechno toto, ale jen velmi málo je jí zatím na světě; vezměte moji zkušenost, kterou s tím mám. Devadesát devět procent na to ani nepomyslí. V každé zemi, ve které jsem byl, stále existuje obrovské náboženské pronásledování, a jsou tam vznášeny stejné staré námitky proti učení se čemukoliv novému. Malá tolerance, která je ve světě, malá sympatie, která je ještě ve světě k náboženskému myšlení, je prakticky zde v zemi Árijů a nikde jinde.
Právě zde staví Indové chrámy pro mohamedány a křesťany; nikde jinde. Pokud půjdete do jiných zemí a požádáte mohamedány nebo lidi jiných náboženství, aby vám postavili chrám, podívejte se, jak vám pomohou. Místo toho se pokusí zničit váš chrám i vás také, pokud mohou. Proto jednou velkou lekcí, kterou svět potřebuje nejvíce, a které se musí svět ještě naučit od Indie, je však nejen tolerance, ale také sympatie. Dobře bylo řečeno v Mahimnah-stotře: „Jako různé řeky, které pocházejí z různých hor, běží rovně nebo křivě, nakonec přicházejí do oceánu, tak, Ó Šivo, různé cesty, které si lidé vyberou skrze různé tendence, různé, ačkoliv se zdají být křivé nebo rovné, všechny vedou k Tobě.“
(The Complete Works of Swami Vivekananda, Volume 3, str. 114)
