Výraz ambivalence (dvojmocnost) pochází z latinského jazyka (ambo, oba a valeo, platit). Označuje dvojmocnost, dvojznačnost, dvojakost nebo dvojznačnost, a často také vnitřní i rozpornost nebo rozpolcenost.
V dekadentní západní psychologii ambivalence označuje duševní stavy, kdy má člověk současně zcela protichůdné pocity nebo názory zároveň (např. sympatie a antipatie). Bývá prý příznakem schizofrenie, kterou je nutné u pacientů léčit. Politika a ekonomika pro své hospodářské účely totiž potřebují hostitelské konzumní masy a pracovní síly jednoznačně monovalentní (jednomocné).
Jinak je tomu ovšem například u tvůrců globálních strategií, vojevůdců, manažerů i politiků a také u oněch různých jogínů, buddhistů, mnichů, kteří se mnohdy snaží vyvarovat myšlení a jednání monovaletního charakteru, a snaží se myšlení a jednání ambivalentního charakteru víceméně vědomě a úspěšně ovládnout.
Přiznejme si, že běžný průmyslový výtvor naší kultury a civilizace vůbec neví o čem je řeč, a výkonná struktura a garnitura, která jej vytváří, také nikoliv. A příslušníci první ligy by byli velice hloupí, kdyby zveřejňovali psychologické zbraně, kterými tak snadno ovládají společnost.
Běžný člověk hospodářský jedná podobně jako tažný dobytek na principu hot nebo čehý. Prchá nebo se potácí od zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého, a nikdy nepozná, kdy je něčeho tak moc, že je toho až příliš. Nikdy se nenavolí, a nepozná, ve kterém extrému se nachází, a který přehání. Musí jít až na doraz. Je pouze funkcí své povahy. A navíc, co je nejhorší, na této indispozici, která jej činí otrokem s pocitem svobodné vůle, si dokonce ve své prostomyslnosti a upřímnosti zakládá.
Problém nespočívá ve špatnosti nebo správnosti monovalentního či ambivalentního myšlení a jednání, ale v jeho správném usměrňování. Každý jedinec je jistě svědkem toho, kam až podvojné (podvodné) myšlení a jednání může vést. Z většiny původně inteligentních lidí se na stáří stávají politováníhodné dementní trosky. A ona zmíněná první liga a její výkonná garnitura je nejlepším příkladem bytostného úpadku a degenerace.
V pravdě řečeno, a v opravdu nejlepším případě, se pouze z několika jedinců v celé populaci se stávají géniové a mudrcové, kterým však vůbec nikdo nerozumí, a kteří jsou druhým za pošetilce a blázny, a které svět pronásleduje a usiluje o jejich zničení. A teprve nad nimi se velice občas v našem světě vyskytnou jedinci tzv. realizovaní.
Mašinerie světa průmyslově ničí nejlepší lidský materiál, a systematicky z něj vytváří podřadnou plastickou hmotu, která slouží potřebám procesů všeobecného rozkladu, hniloby a úpadku, ze kterých se uvolňuje životodárná síla destrukcí zpracovávaného materiálu. Záblesky geniality, které lze v různém stádiu pozorovat téměř u všech dětí, jsou velice záhy likvidovány jak samotnými rodiči, tak poslušnými vychovateli, učiteli a všemožnými odborníky, a vůbec celým systémem průmyslového obrábění a civilizování lidské masy.
Jistě, u většiny dětí se spolu s dospíváním stále více uplatňují jejich vlastní povahové či genetické predispozice, ale při vhodné výchově by bylo možné tyto indispozice víceméně neutralizovat nebo i dokonce pozitivně měnit. Společnost i jedinci však o nic takového pochopitelně nemají vůbec žádný zájem. Lidé se přece rodí proto, aby prožívali štěstí, ačkoliv se jim to ve skutečnosti vůbec nijak nedaří. Jejich jediné motivy jsou výlučně komerční a konzumní, a případné opačné snahy, které se u nich projevují, bývají zoufalé a nedostatečné.
Proces kolize ambivalence a monovalence je podstatou každodenního života, ale i každého tréninku, který se zabývá regenerací lidské bytosti, a který není jenom živelným podléháním tomuto procesu.
Nejjednodušší ambivalentní vztah, který přichází v úvahu při vnímání dvou objektů (meditace) je podmínkou poznání (kontemplace). Pro většinu lidí je tato situace však značně nepříjemná, a tak pudově a zdánlivě racionálně volí vždy pouze objekt jenom jeden (koncentrace). Jistě, dočasně to může přinášet určité výhody, ale skrytá vláda nevýhod tím pouze narůstá.
Zmíněný metodicky správně vedený trénink obsahuje zcela praktická cvičení, která cvičence vhodně uzpůsobují ke stanovenému cíli. Záleží jen na nich samotných, zda tato správně využijí. Většinou však kolem nich procházejí bez povšimnutí, nebo je dokonce i se vzdorem odmítají a zavrhují. Ačkoliv se to tak vždy nezdá, každý je sám strůjcem svého osudu.
Při špatné metodě můžete nevšímavě cvičit desítky nebo stovky let, a nikdy nepochopíte pravý smysl tréninku, pokud nezačnete zjišťovat a hodnotit metodu, které jste se stali díky své povaze a zevní nabídce možností nevědomým otrokem
Uvádět ona praktická cvičení se nám dnes jeví zcela zbytečné. K jejich provádění a pochopení bylo k dispozici až příliš mnoho času při jejich zveřejňování v nedávné minulosti. Nyní po desítkách let této snahy není v nastalé společenské krizi vhodná situace k dalšímu přesvědčování a vybízení.
Každý si musí dnes bohužel poradit sám. Příznivci tréninku byli vždy většinou puzeni svojí nesnášenlivostí a chtěli přece být vždy sami. Ambivalence kladných a protikladných vztahů byla nad rozměrem jejich monovaletního mravního a duševního založení. Byli přece vždy tak chytří, nebo se za takové pokládali. Nyní se musí bohužel čekat na ustálení nových podmínek. A střízlivě vzato, vypadá to, že tyto budou mnohem a mnohem horší, než ony předešlé.
