Je to jistě nesmysl, když nováčci a začátečníci chtějí učit zkušené velitele vojenskému umění, a pokud jim tito nevyhovují, tak odejdou k jinému veliteli nebo vojsku. Je mnoho příležitostí, kde jejich zradu rádi přivítají, a dobře ji využijí.
Toto je typická situace z oblasti tréninku, kdy se jeho kvalita a úroveň podřizuje rozkladnému vlivu tzv. volného trhu. Trénink ovšem nemůže být podřízen hamižným liberálním zákonům líbeznosti, neboť jako nabývání kvality tím úplně ztrácí svůj smysl.
Jednou z hlavních neshod, ke kterým dochází v tréninkovém procesu, je rozčarování cvičenců nad tím, že se mají učit chodit. Dotčeně se ohrazují, že přece chodit umí, a že chodit umí každé malé dítě. Přišli přece na cvičení, aby se například zahřáli a zpotili, pobavili, naučili se tajemnostem čínských kouzelníků, hmatům a chvatům, a různým technikám jak v praxi vyřídit nepřítele. Hledají prosazení, ochranu a bezpečí pro svoji osobnost hnanou podprahovými silami. Nepřišli přece na cvičení, aby tam z nich někdo dělal hlupáky. (Není zajímavé, jak si kuriózně vysvětlují svůj vážně narušený zdravotní stav, se kterým nechtějí nic dělat?)
Pochody jsou úplně totožné s používáním vojska. Bojový pochod, obvykle nazývaný evoluce, není sice ještě ve vlastním smyslu použití zbraní, ale je s ním spjatý tak niterně a nutně, že tvoří nerozlučnou součást toho, čemu říkám boj. Přechod za přesunu není však nic jiného než provádění strategického určení. Toto určení říká, kdy, kde a s jakou bojovou silou má dojít k boji, a k tomu, aby bylo toto určení provedeno, je (jeho) jediným prostředkem pochod. (Carl von Clausewitz – O válce)
Problém chůze je velice závažným nedostatkem, který zvláště u dospělých osob, jejichž chůze je podprahového charakteru, lze jen stěží trochu napravit. Brání tomu jejich duševní rozptýlenost a obtížně překonatelný podvědomý odpor. Pohybový vzorec chůze je však u člověka podstatou všech jeho pohybů, včetně těch výrazně bojového charakteru.
Chůze dosud není úplně omezena, znemožněna nebo diskriminována. Pokud to zdravotní stav umožňuje, pořád je ještě možné denně vykonat několik kroků, aniž by se tím stal člověk podezřelým pro své okolí a policejní orgány. To není vtip. V některých oblastech vyspělých demokracií se všichni přemisťují auty, a chodec je tam považován za možný případ kriminálního živlu.
Nelze se ubránit silnému dojmu, že někdo, nějaký hospodář lidí, moc dobře ví, jak u svých hostitelů a nepřátel omezit a usměrnit jejich pohyb, myšlení a případnou bojovou činnost, a proto je všemožnými způsoby nutí, aby nechodili. A protože nedostatek pohybu jej činí obtížným, lidé tento záludný nátlak kvitují s velkým povděkem.
Pochod za přesunu je tedy strategický nástroj, ale proto není pouze předmětem strategie; jelikož bojová síla, která jej provádí, může kdykoliv zahájit boj, je tedy i jeho provádění podřízeno taktickým a strategickým zákonům. (Carl von Clausewitz)
