Mluvíme o stereotypu jednání, který je uložen v podvědomí, odkud jako program ovlivňuje veškeré vnímání, pociťování, myšlení a jednání. Je reflexní a působí automatické reagování na akce či reakce, se kterými přichází do kontaktu, přičemž se jedná obvykle pouze o reakce a nikoliv o původní prvotní akce (jap. taikyoku). Proto mluvíme hlavně o reagování, čili reakcích a nikoliv příliš o akcích.
Reflexní reagování lze připodobnit kmitání obrazů (sil) mezi dvěma nebo více odraznými plochami, zrcadly či odlišenými subjekty, přičemž ve skutečnosti se jedná pouze o jedno zrcadlo či jeden subjekt. Síla každého reflexu u každého z odlišených subjektů prochází dvakrát oblastí povahy, která charakter subjektivních reakcí výrazně ovlivňuje.
Je to často omílaná situace v praktickém tréninku, že cvičenci na povel, aby zpomalili pohyb, místo aby zpomalili duševní reakci (mysl), reagují zbrkle a nevýrazně zpomalují tělesný pohyb, který je již dávno poplatný automatické duševní a silové reakci. Dokonce neúčinkují ani pokyny, aby vynakládali k provedení tělesného pohybu minimum duševní síly. Snaží se to naopak provést silou vůle, která tomu právě brání. Nacházejí se v duševní pasti, ze které není pro ně úniku, a kterou pouze dalším opakováním cviku posilují.
V historickém kontextu, základním požadavkem u třídy válečníků (kasty), bylo ovládání reflexního reagování, jinak nebyli její příslušníci způsobilí k vykonávání svých lidských i občanských povinností a své společenské úlohy. Teprve z této kasty povstávali osvícení mudrcové, a nikoliv z dogmatické třídy duchovenstva, jejímž úkolem bylo uchovávání svatých písem v neporušeném stavu. Poštovní úředníci mohou být velice nepříjemní.
Samozřejmě, že kvůli zmíněnému třídnímu odlišení docházelo mezi oběma třídami ke kolizím, které jsou i historicky známé. Například Ježíš nepřišel zrušit Starý zákon, ale naplnit jej, a právě proto jej nechali dogmatičtí duchovní pokrytci (farizejové) od Římanů popravit.
Ovládnutí reflexního reagování vyžaduje příslušný tělesný trénink, který zpracovává podvědomí (tělo). Dobře se o morálce káže, pěkně se o ní vykládá, ale těžko se ve skutečnosti v praxi zvládá. Jinak bychom za těch 2000 let křesťanství byli všichni skvělí a mravní lidé. Přesný opak je však pravdou. Jsme neskutečné zrůdy.
Velice rychlých zkušeností v ovládání reakčního stereotypu lze sice dosáhnout pomocí různých zápasových cvičení s partnery, ale předpokládá to však určitý stupeň tělesné kontroly, kterou lze získat pouze pomocí určité kázně a zvládnutí bojové techniky. Tato příprava však v našich podmínkách obvykle vyžaduje několik let správného systematického tréninku, o který není zájem.
Postavíte-li proti sobě dvě mravně ušlechtilé duchovní osoby, a požadujete-li po nich tělesné mravné jednání, například tak, že první osoba provede nějaký fingovaný úder a druhá jej má vykrýt, nestačíte se divit nad bytostnou degenerací a mravní zpustlostí, které se z nich vynoří. Všechna ušlechtilá předsevzetí, mravní příkazy a zaříkávání se okamžitě vytratí, a náhle máte před sebou zmrzačená nemehla nebo hrubě agresivní útočníky, kteří se pominuli rozumem. A navíc jste svědky typického křesťanského zmrzačení člověka v praxi.
Podmínky výše naznačeného způsobu tréninku nejsou dnes k dispozici, stejně tak jako jeho vhodní adepti, neboť nejsou lidi a není čas na jejich vhodnou přípravu. Zbývá pouze duševní komunikace fyzicky nebo mediálně přítomných osob, která se základního problému, kterým je podvědomí, příliš nedotýká. Existují k tomu ovšem také určité pokyny, které bývají zdůrazňovány, nebo ke kterým jsou ony osoby přímo nebo nenápadně tlačeny, ale i jejich účinnost bývá dosti povrchní. Je to na příliš dlouhé lokte.
Na jednom nábožném setkání se teoreticky probírala křesťanská mravní zásada, že udeří-li tě někdo v jednu tvář, nastav mu druhou. Byla to situace kuriózní a velmi komická. Především účastnící debaty byli již dávno duševně mimo. S vykulenýma očima sledovali teoretický výklad, místo aby vstali a dali si navzájem pár facek.
Tak obtížný příkaz lze fyzicky splnit pro duševně vytrženého příslušníka naší kultury velmi obtížně. Zásadní otázkou je také ovšem, co je to vlastně ta druhá tvář?
