Populární filmová produkce Jurských parků nastartovaná patrně původním dílem Karla Zemana, Cesta do pravěku, nedopřává divácké veřejnosti klidu.
Zcela přezíravý postoj k Jurskému parku není ovšem také zcela na místě. Jurská produkce signifikuje závažná fakta, která jsou ozvami záhrobí na tomto světě, nebo dokonce i předurčují svými mentálními konstrukcemi jeho budoucí vývoj. Ze Skalní plošiny vyššího vědomí vypadá vše jinak.
Zdevastovaná Země je pro zdegenerovaného člověka místem velice nehostinným. Aby zde přežíval, trpěl a svého pokleslého života a si hanebně užíval, potřebuje především pozitivní myšlení, optimizmus, naději a víru v konzumní způsob života. Nebýt tohoto sebeohlupování, propadl by děsu a hrůze, které tím sebeohlupováním zatlačuje do podvědomí.
V záhrobí však květiny zhouby vesele bují dál a zpětně umocněny produkují na úrovni denního vědomí a abstraktního myšlení zmíněnou hrůzu a děs.
Lidé postižení syndromem mentální demence a civilizační degenerace převelice zajímá všechno, co se děje na tomto světě, a již vůbec nic z toho, co se děje v záhrobí na onom světě. Dokonce v tomto životním, spíše mrtvolném, postoji mezi sebou soutěží.
Každý zombie, co vleče své mrtvé a rozkládající se tělo od hrobu ke hrobu za sebou, opájí sebe i druhé tím, jaký je Jura. A pokud natáhne brka, ostatní zombie jej opěvují jako hrdinu, ačkoliv mu předtím nemohli přijít na jméno. Nyní, když se vědomí zemřelého konečně ponořilo do hlubokého bahna podvědomí, přestal být již nebezpečným, a ukazuje všem pozůstalým nostalgickou a sentimentální cestu vpřed.
Souhrn všech Jurů a hrdinů pak dává dohromady jakýsi Jurský park – takovou mladší dobu kamennou, která je zakrývána bludičkami a světélkováním vyspělé vědeckotechnické úrovně, která sídlí nad smrdutými bažinami mrtvol dinosaurů, zbytků a duchovitých cárů pravěkých i současných zavražděných i sežraných zvířat. Jejich duše se ve své bezbřehé zoufalosti, pomstychtivosti a nedostatku vhodných těl, vtělují do lidských schránek, aby zde působily k zmaru a zhoubě svých vrahů.
Připouštím, že narážka na negatismus autora není věčná, cili beru ji zpět.
Opomenutí ekonomických benefitů bude těžko kdokoli z „civilovanych“ a tedy ochočených a pro další chov vybraných jedinců zpochybňovat.
Ani vědomě natož nevědomě nepřipustí nikdo z Homo Economicus, že by se chtěl mít tak, jak nám „naší vědci“ popisují stav před 2000lety. Dokonce ani Pilát Pontsky neměl doma plazmu, cukřenku, ba ani chlazenou Coca colu. Tak proč se vracet zpět. Jen cíle vpred, někdo ten asfalt, armovací dráty, či chipsy dělat musí.
Téma ožehavé, tzv. vošajslich, které začíná smrdět „svobodou slova a projevu“. (Lze se například domnívat, že Pilát Pontský patrně tolik netrpěl pohlavní diferenciací, která se jako uvolňované napětí přelévá do ekonomické náhrady skutečného života – jako základní pohonná síla zde působící.) Chudák Hetero sapiens. Poslední byl z planety patrně vyhuben před nějakými těmi proklatými 2022 lety – mínus nějakých těch 33 (?) udávaných let.
Na poezii lze odpovědět jedině básní.
Včera jsem ji zaslechl ve vaně, když jsem si nepustil asi 3cm vody, abych tak šetřil a následoval všechny lidi, kteří to myslí s Pra- věkem dobře.
Báseň byla myslím od písničkáře K. Plíhala.
Zněla nějak takto:
Vzpěrač se naštval na ptačí svěrač.
Protože na čince, objevil ptačince.
Nesdilim s autorem jeho negativní interpretaci naší přítomnosti. Zamerne opomíjí veskrze pozitivní ekonomické aspekty devastacniho procesu.
Všichni ze školy víme, ze před 300lety nikdo neuvažoval o parnících, autech, ba ani letadlech. Že před 500 lety nikdo netoužil po zámkové dlažbě, plastových křeslech na zahradu, ani plynovém grillu. Lidé na tom byli před 150 lety tak zle, že nikdo nesniíl o mobilních telefonech, e-shopingu ani biometrických platbách. Tyto všechny vymoženosti se musely do nevědomí a posléze do denního vědomí Homo Sapiens nejdříve vložit.
Jen díky dokonalému marketingu se dnes můžeme po smrti stat šroubem, pneumatikou, petkou, karburátorem či celou elektrárnou.
Znáte tu oficiálně nežádoucí archeologickou tézi, že současné nálezy pozůstatků, kostí a koster obrů a dinosaurů jsou zpětné ozvy budoucího vývoje v naší časové ose? Čili polopatě řečeno, pralidé, dinosauři, obři a jiná pravěká stvoření zde dosud nebyla, ale teprve přijdou. Aby se mohly tyto bytosti materializovat na naší smyslově hmotné pláni, je nutné napřed vytvořit jejich mentální předobrazy, mentální konstrukce, které se posléze obalí masem a kostmi.
Oficiální archeologické teorie zatloukají civilizované (chovné) lidstvo do kadlubu hospodářského otroctví (zneužívání).
Poznámka tato, jeví se mi býti pouze potvrzením teze autorovy, respektive teze, kterou autor pouze uvedl, aniž by ji nutně osobně zastával. Nařčení z negativizmu je čistě osobního charakteru, které nelze přičítat někomu druhému.