Pohyb je posloupnou kauzální záležitostí. Kauzalita je pouze jiným výrazem pro pohyb, a naopak, jiným názvem pohybu je kauzalita. Pomíjení zákona příčinnosti je jedním z hlavních nedostatků povrchního pojetí tréninku, kterým trpí téměř všichni cvičenci, ale lidé obecně vůbec.
Lidem jsou obvykle předkládány žádoucí a výjimečné vzory, cíle, ideály, idoly a objekty hodné k dosažení, uchopení a následování. Je to dekadentní způsob ovlivňování, který je velice obtížné překonat.
Neuvědomělé následování takto vyprovokované iniciativy je podstatou ovládání nepřátel. Dnes lze tuto primitivní taktiku nejlépe pozorovat například v ekonomické válce obchodníků proti spotřebitelům. K mravnímu, duševnímu i tělesnému zdecimování celých národů stačí pouhá pozitivní konzumní motivace (např. reklama), kterou omezení lidé tak rádi vítají nebo pasivně tolerují.
V tréninku je živelná pozitivní motivace tím největším retardérem cvičenců, který je nejvíce masově zneužívaným ve sportu. Setkáváme se s ním však i v individuálním nesoutěžním tréninku.
Je to až příliš typická situace, že se cvičenci snaží napodobovat techniku trenérů, kteří vykazují její lepší kvalitu, ale obvykle se jim to příliš nedaří. Především jim schází dosah za cíl, a proto jejich snaha selhává dávno před cílem, který by chtěli dosáhnout. A potom je nezajímá kauzální řetězec příčinných pohybů, který předchází výslednému projevu.
Příčina je následek, a naopak. Cesta od výsledku k příčině je pro většinu cvičenců velice nepříjemná, neboť směřuje proti pudové síle, která tvoří motiv jejich pohybu i samotné jeho provedení. Začátek je koncem i naopak. Mezi nimi je řetězec příčin a následků, který tvoří pohyb.
Je známým principem karate, že každý pohyb je přípravou na pohyb či pohyby následující. Jednotlivé pohyby i jejich fáze (postavení) nejsou statickými pózami (polohami), při kterých cvičenci obvykle okamžikově usínají a odkládají své mrtvé tělo, ale stavy psychosomatického napětí, které jsou výsledkem i příčinou stavů, poloh i pohybů jiných.
Teoretické či filosofické úvahy jsou bezcenné, když schází praktické poznání a uskutečnění. Na každém tělesném pohybu (činu) lze pochopit a ovládnout jeho kauzalitu. Tělesný pohyb je ovšem pojmem dosti zavádějícím, neboť nic takového jako tělesný pohyb neexistuje. Všechny pohyby jsou duševní, a z vyššího hlediska ani ony nejsou skutečné. Ale tímto ideálním řešením se prozatím nikdo nemusí zabývat. Při správném postupu z něj vyplyne samo. Jinak hrozí výše zmíněné nebezpečí.
Na druhé straně kolmé stěny, na kterou nemohou nemohoucí žádostivci vyskočit, je možná pohodlné schodiště, po kterém lze krok za krokem, schod za schodem vystoupit nahoru. Chce se to pouze z nejapného vytržení nad výškou stěny vrátit na zem.
Říká se, že není žáka nad mistra. Pochopit správně tento paradox (koan) nemusí být vůbec nijak snadné, ačkoliv jeho řešení je velice prosté. Snad nejlepším příkladem nám může být následování Krista. Jak to, že po 2021 letech uctívání Ježíše, v království pozemském nerealizovalo království nebeské, ale horoucí peklo narvané k prasknutí pekelníky? Neschází jim třeba nějaký zen v umění lukostřelby, o kterém se zmiňuje E. Herrigel?
