Historické datum vzniku Vnitřní kánonické knihy Žlutého císaře je sporné. Historicky doložené datum prvního vydání se uvádí v 206 př. n. l. – 220 n. l.
Na přesném datu vydání a autorizaci významných textů ve starověku příliš nezáleželo. Autoři raději zůstávali v anonymitě. Důležitější byla hodnota díla, nikoli osobnost autorů. Dnes je tomu naopak. Známé jméno dobře prodává i špatné zboží. Smyslem zveřejňování informací nebývá upřímné poučení veřejnosti k jejímu dobru, ale její svádění ke zlu za účelem protlačováním nízkých sobeckých zájmů zcela pořízených zemské tíži.
V knize Žlutého císaře je uváděn průměrný lidský věk 50 let života. Je zde také zmínka o tom, že lidé dávnověku se dožívali více jak 100 let. S porovnáním s Biblí, kde je uváděn věk patriarchů několik stovek let, je tento věk poměrně krátký. Z jiných materiálů z čínské provenience se dovídáme o věku lidí v délce 200 až 250 let.
Védy, které jsou mnohem staršího původu, nežli Vnitřní kniha Žlutého císaře, uvádějí, že spolu s mravním úpadkem lidské společnosti a střídáním věků, se výška i věk lidí zmenšují, tíha jejich těl zvětšuje a vědomí zatemňuje.
V lepších obdobích předcházejících našemu Černému věku (kaliyuga), který začal před nějakými více 4000 lety, prý lidé po svém úmrtí nezanechávali žádné tělesné pozůstatky. Z těchto důvodů se prý archeologie nemůže dopátrat skutečné historie člověka, přičemž pomineme fakt, že je účelově z mocenských důvodů falšována.
Západní medicína se ostentativně chlubí prodloužením lidského věku vegetativním živořením, který obvykle srovnává pouze s několika předcházejícími stoletími. Archeologické vykopávky, snad také jaksi potvrzují krátkou dobu života lidí v posledních stoletích či několika tisíciletích. Věře ovšem oficiální historii, když jako každá věda podléhá dogmatu, politické vůli a cenzuře.
Problém je však jinde. Někteří autoři mluví o radikálním zkrácení lidského života v souvislosti se zemskými katastrofami, které tvoří předěly věků, a zejména o té poslední před nějakými 12.000 lety. Tehdy se prý změnilo gravitační pole, tíha lidského těla se zvětšila a tělesný pohyb se stal člověku velmi obtížným. Řekněte sami, pohybujete se rádi?
Pozdržíme při zemi a necháme stranou teorie, zejména ty radikální, které by se mohly jevit dnešním zabedněným lidem úplně šílené. Spíše by nás měla zajímat možnost, jak se přesvědčit o úpadku lidské bytosti sami. Může to zkusit každý sám, jestli mu to ovšem tíže na těle i na duchu dovolí.
Jednou z možností přezkoumání otázek o úpadku lidské bytosti a společnosti, je uvědomělá experimentální praxe (trénink). Při pozorném provádění tělesného pohybu je ihned zřejmé, že jde o neustálý boj s gravitací, který se projevuje jak na úrovni vědomí, tak podvědomí. Je to gravitace, která táhne bytost dolů, kde ji těsná do pevného skupenství hmoty, a kterou člověk obtížně překonává svým vědomím.
U malých dětí zjišťujeme podíl gravitace menší. Společnost, místo aby využívala tohoto fenoménu, si však vytkla za svůj úkol zhutnit jejich tělo k co největší tíži, a pohřbít jejich vědomí co nejdříve do temné těžké hmoty. O ničem jiném náš společenský život a režim není, než o zrychleném vyčerpání, umírání a předčasném pohřbu. Dospělí lidé jsou mrtvoly, které pasou po živých – jak upíři jdou po svých dětech. Čím jsou dospělí lidé mrtvolnější, tím jsou úctyhodnější.
U zvířat pozorujeme fenomén podílu vědomí ke hmotě těla ještě lepší než u dětí. Z tohoto hlediska mluvíme o tom, že zvířata jsou evolučně vysoko námi, zatímco my kulturní, civilizovaní, domestikovaní a dvakrát moudří lidé (homo/hetero sapiens sapiens) jsme již dávno evolučně spadli o několik pater pod zvířata. Nijak nás to však nermoutí. Máme jiné důležitější starosti, totiž ty, jak co nejvíce vyhovět svému bytostnému úpadku. Jde nám přece o kvalitní život rozkládající se mrtvoly.
Nic divného nám na tom všem není. Jsme kvůli svému úpadku ochotni vyvraždit většinu lidstva, vést světové války, provádět masakry, pořádat holocausty, šířit pandemie, devastovat přírodu, zabíjet zvířata, shromažďovat majetek, hromadit dluhy a neduhy, a tak dále. Nazýváme toto šílenství pokrokem. Připadáme si skvělí, chytří, výjimeční, jedineční a ze všech nejlepší.
Aspoň, že přiznáváme, že ten šílený pokrok nelze zastavit. Takto v nás zůstala aspoň malinkatá jiskřička soudnosti a naděje. Dle Véd, za nějakých čtyři sta tisíc let se možná opět rozdmýchá. Mezitím, nic příliš nenasvědčuje tomu, že na Zemi nebude horoucí peklo, a že živí nebudou závidět mrtvým. Přesvědčit se o tom může každý sám. Návod byl uveden.
