Je to ji řada let, kdy v časopise česko-japonské společnosti KOKORO vyšel článek Pár řádků ke karate. Kritický článek o poměrech v českém karate však zůstal bez jakékoliv polemické i praktické odezvy.
Tématem článku byla nesnášenlivost, která je pohřebním ústavem karate, ale i všech ostatních ušlechtilých a východních cvičebních aktivit v západním prostředí. Dokázat přežívat v pohřebním ústavu je velice náročné. Životem to tam rozhodně nehýří.
Živelné podléhání přirozené i provokované nesnášenlivosti je jednou z hlavních příčinou zahnívání, rozkladu a přeskupování na nižší úroveň struktury hmoty.
Účelem Pár řádků ke karate nebylo živelné podléhání nesnášenlivosti, ale upozornění na nutnost technického řešení organizačních otázek v oblasti praktického tréninku. Jak bylo uvedeno, zůstalo bez odezvy. Nikoho z příznivců cvičení dotčených nesnášenlivostí technické řešení organizace tréninku nezajímalo. Takové řešení totiž vyžaduje vyvázání sebe z prožívání dané situace a nadhled z vyšší úrovně, tj. aspoň jednu duševní dimenzi vědomí navíc.
Nesnášenlivost je správnou imunitní obranou a ochranou související s životem a neohrožeností jedince, ale pokud není vhodně usměrňována, vede k fatálním výsledkům. Problémy nesnášenlivosti jsou vlastní všem živým organizmům a jsou také meritem věci veškeré morálky, zákonnosti i činnosti celé lidské společnosti.
Otázky nesnášenlivosti musí být velice pečlivě řešeny zejména v armádním prostředí, neboť armáda je základem společnosti a státu, a na jejím stavu závisí celá společnost. Vyhýbání se této otázce nebo její špatné řešení, je přímou cestou do pekel, cestou do závislosti na cizích nepřátelských vlivech, cestou do marasmu otroctví, vykořisťování, genocidy a často i cestou na popraviště.
Prostředí tréninku bojového charakteru je prostředím vojenským, kde nemohou rozhodovat rozmary infantilních a nedostatečných cvičenců, dětí a jejich maminek, ve kterém jeho aktéři (trenéři, cvičitelé, cvičenci, organizátoři, funkcionáři) sledují své úzké osobní materiální zájmy.
Pokud se zmínění činovníci nedokáží uvědoměle dohodnout na vyšších ideálech tréninku, je jenom dobře když se pohřbí i s pohřebním ústavem, který tak přičinlivě vytvořili. Lidská existence na takovém pohřebišti zcela ztrácí svůj smysl. Není pak divu, že je společností zacházeno jako s odpudivým odpadem.
Japonští vojáci za II. světové války nedokázali pochopit, proč spojenečtí zajatci v japonských zajateckých táborech nepáchali sebevraždy, ale rychle se přizpůsobovali jejich otřesným a ponižujícím podmínkám. Spojenečtí vojáci si tím vysloužili u japonských věznitelů bezbřehé pohrdání a nemilosrdné zacházení.
Spojenečtí zajatci ovšem chování japonské ostrahy nijak nechápali. Jestli ovšem ohledně skutečných příčin jatek II. světové války vůbec něco chápali? Poměry v lágrech nejsou pouze záležitostí věznitelů, ale i vězňů. (V této souvislosti připomínáme knihu Jamese Clavella – Král krysa).
Také se nestačíte hloupě divit tomu, co se děje ve společnosti, politice, médiích? Také vám ještě nedošlo, co si o vás jako o obyčejných občanech vládnoucí garnitura vlastně ve skutečnosti opravdu myslí a proč se tak chová? Nebo vám už konečně došlo, že je to ten nejlepší učitel po vlastní zásluze?
Moje babička se dožila 91 let a tak zažila vládnoucích garnitur řadu – od císaře France-Josefa až po Váklava Havla. Do školy chodila jen do 12 let a pak musela jít vydělávat, byla nejstarší z 8 dětí. Přesto či proto byla moudrá a měla až do stáří neobvyklý rozhled. Jednak četla a jednak besedovala s lidmi, kteří šli okolo chalupy. Zřejmě po ní mi zůstalo přesvědčení, že pro obyčejného občana přináší každá vládnoucí garnitura jen potíže a že takovýto občan do ní nemá vkládat naděje na zlepšení protože má vědět, k čemu je té vládnoucí garnituře dobrý. Pokud garnituře stačí peníze, ještě to jde, pokud žene obyčejné lidi do války, je to o mnoho horší. (Děda přežil zákopy na Piávě, nebylo mu ani 18.) I přes takovéto základy se stále občas najde něco čemu se divím. Snad se tím i učím. V 90 letech okopávala brambory a ještě se podivovala, že jí my vnoučata, natož její děti nestačíme. Taky mě brávala do kostela, ale to by bylo na jiný komentář.
Dovolím si trochu polemizovat. Babička byla prostá a moudrá žena. (Prostá, myšleno nikoliv pejorativně.) Byla to patrně žena nepostižená dosud průmyslovou emancipací a vakcinací, které by ji geneticky překopaly na muže. Okopávat brambory bychom však ženy nechat neměli. Je to feudálně primitivní urážka žen. Postavení ženy by mělo být jiné. Znáte však osobně nějakou mladou, zdravou, pohlednou a tělesně oduševnělou ženu, která by neztratila přirozenou moudrost, nebyla praštěná a žila v naprosté prostotě?
Možná by bylo lepší, kdyby ženy okopávaly muže, neboť to jsou ještě větší „brambory“, než lilek brambor (Solanum tuberosum), což je jedovatá potravina nepříslušná evropskému kontinentu, působící řadu nemocí tělesných i duševních. Kde ty ženy však vzít, které by dokázaly správně pomáhat zdegenerovaným mužům?
Stát (garnitura) je násilím vykonávaným vládnoucí třídou nad třídami ovládanými, kterého se někteří evropští myslitelé a revolucionáři chtěli zbavit – správně řečeno, chtěli nechat víceméně stát, aby se stát zbavil sám sebe – v čemž viděli pozitivní pokrok lidstva. Dopadlo to však špatně, neboť lidé sice na stát nadávají, ale na druhé straně jej vyžadují. Rádi jedí brambory, dokonce je dnes i v malém množství soukromě sázejí a okopávají, a jinak ventilují svůj kuriózně uskřípnutý pohlavní pud. Vládnoucí garnitura by ovšem byla hloupá, kdyby se nechala odstranit od moci, a tak okopávání brambor podporuje, je to hospodářsky přínosné. Víte jak občané zvyšují její ekonomický růst svým drobným soukromým zahradničením? Říká se tomu kanalizace třídního napětí.
Garnitura jedná v souladu s přízemními zájmy lidu, ačkoliv se to tak nemusí na první pohled zdát. Ruku v ruce, vládnoucí i ovládaná třída, kráčí vpřed do pekla a zpátky ani krok. A je to tak velmi správné. Proč? To bude lépe, když si zjistí každý pozorováním sám.
Určitě k tomu dojde, že stát samo sebou zanikne, ten náš to má již dávno a dávno za sebou. A jaká je to mizerná polízanice. A ostatní budou následovat. Čím dříve to bude, tím by to bylo lépe, neboť jinak to bude takové masakrování a trápení, jaké si ty lidské brambory vůbec nedokáží představit. Vlastně je to už dávno tady….jen to brambory nevnímají, jak jsou všemožně okopávány.
Moje „babička“ (tchýně) se dožila 97 let, a v životě pořádně nehnula prstem. Posledních 40 let života jenom seděla, žrala a to druhé a čuměla na televizi. Umořila tchána k předčasné smrti. Její dcery jí víceméně následují.
Můj děda byl také v I. světové válce, narukoval sice za Rakousko-Uhersko, ale za něj nebojoval. Konvenční zbraně I. světové války nahradily biologické. Ten Covid je pouze jednou z nich, možná tou nejméně nebezpečnou.
Nevím zda mohu (a chci) mluvit tak suverénně za všechny ženy, jako vy za muže. Tak ať si to každý přebere jak chce. Ženy hledají muže, ke kterému mohou vzhlížet. Takový se těžko hledá mezi zdegenerovanými muži. Je to horší než hledat jehlu v kupce sena. Pokud se ženě poštěstí najít muže v jehož osobě/osobnosti je aspoň něco nezdegenerovaného, mužného, vzácného, aspoň jiskřička, k čemu „vzhlížet“ lze, budou ho rády „okopávat“ aby dobře rostl, jako ty brambory (nikoliv okopávat mu kotníky). Věří, že on je podepře, až jim zas bude těžko. Pokud však ženy potkávají jen zbytnělé žoky pařící střídavě u klávesnice a v hospodě, kteří vědí všechno nejlíp, ale neumí ani zarazit hřebík do zdi, před šéfem se plazí, ale na facebooku jsou za hrdiny, tak kde mají vzít energii na od-degenerovávání takových tvorů? Dá se od to žen čekat a chtít?
Z jiného pohledu stavění žen a mužů proti sobě je další chytlavá smyčka, do níž se lapá obecný bramboroidní lid, aby neviděl to co má zůstat skryto jeho zrakům.
Jinak se mi moc líbí ta tvá formulace, že „lidé sice na stát nadávají, ale na druhé straně jej vyžadují.“ Ta je úplně přesná. Velká část společnosti zůstává i v dospělosti v jakési dětinskosti v tom špatném slova smyslu: „Budu si dělat co chci (co ci), ale když se něco pokazí, tak mě ty rodiči státe zachraň, zaplať, vyléči, atd.“ Ponechat si z dítěte to lepší, tedy být zvídaný, aktivní, pohyblivý a dokázat se upřímně smát, je daleko těžší a dokáže to jen málokdo. Navíc je pak označován za blázna, praštěnou osobu apod.