V tisíci zdánlivě nedůležitých a nepodstatných věcech jsme jako společnost, souhlasili s vlastní genocidou, a také genocidou svých dětí a druhých lidí. Zrychlující civilizační degenerace, kterou nazýváme pokrokem, nám dělala a dělá dobře.
Postupné a pomalé zavádění do deprivační závislosti jsme nepovažovali za tak zásadní nešvar, abychom se vůči němu nějak bouřili a rozhodně stavěli. Naše bytostná retardace nám vyhovovaly. Stala se z nás nešťastná deprivovaná stvoření, mutanti a zombie.
Pokud řečenému nerozumíte, shlédněte v televizi nějakou reklamu, a povšimněte si, jaké hlupáky tam z veřejnosti dělají. Nebo si uvědomte, kolik lidí sází a kupuje losy, a tak se aktivně zúčastňují evidentního podvodu, na kterém si mastí kapsy jeho zločinní organizátoři. A takovými kriminálními aktivitami, na které jsme si pohodlně zvykli, a které bereme za normální, je náš občanský život naplněn k prasknutí.
Lumpové, darebáci, podvodníci, lobbisté, korupčníci, konspirátoři, sektáři, pokrytci, zločinci a jiní parazité třímají vládu nad hostitelskou společností. Vydávají své vlastní zákony – zákony pro sebe, kterými legalizují svoji veřejnoprávní organizovanou zločineckou činnost. V očích jejich právního státu jsou nevinní. Zato nejsou nevinní ti, kteří by je snad chtěli kritizovat.
My, je rozhodně kritizovat nechceme. Pouze konstatujeme status quo. Nejsme tak naivními, abychom nevěděli, že parazité a hostitelé spolu navzájem spolupracují, že se bytostně potřebují, a že se navzájem vychovávají pomocí negativních zkušeností. Jenomže, co těmi, kterým tato příšerná nuda neimponuje?
Jako společnost jsme se dostali do velké mizérie. Pouze maloměšťácké brýle konzumního životního standardu, nám to neumožňují vnímat. Bylo to pro nás pohodlné. Stačilo proti tomu nedělat nic. Nejen to, bylo to pro nás i výhodné, neboť jsme žili z ohlupování, podvádění, potlačování a poškozování druhých, jako oni podobným způsobem žili z nás.
A když bylo dosaženo naší naprosté nesvobody a závislosti, tak najednou bychom chtěli couvat před šibenicí, na kterou jsme si ponenáhlu zvykli, a kterou jsme svým úsilím postavili sobě, svým dětem a druhým.
Varovné hlasy jsme nechtěli slyšet. Nechtěli jsme si kazit dobrou náladu. Šlo nám především o naše dobré zažívání a libé prožívání. Považovali jsme varování za hlasy škarohlídů, pesimistů, negativistů a hlupáků.
Už to tak na světě chodí, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a že nenechají nikoho trvale setrvávat v omylu.
A nyní, když nám pec spadla, je vše již vlastně hotovo, a nelze dělat žádná radikální opatření. Na ty byl čas desítky let předtím. A nyní, když to předtím nešlo, je konec konců čas věnovat se vhodné náplni své mysli.
