Měšťáctví je výrazem rozporů a boje centra proti periferii a naopak. Odstranění rozdílů mezi vesnicí a městem bylo jedním z konceptů marxizmu-leninizmu, který měl odstranit třídní rozdíly.
Kdo zažil experiment reálného socializmu, musí připustit, že tenkrát býval venkov na tom lépe než město, nebo minimálně srovnatelně stejně. Dnes je tomu ovšem opět naopak. Ačkoliv máme vyspělé digitální technologie, které umožňují řadu činností mimo městské kanceláře, venkov je vylidněn. Nejsou zde pracovní příležitosti pro mladé, zemědělství vyžaduje málo pracovních sil, je podřadně hodnoceno a tak dále.
Nepočítáme ovšem tzv. lufťáky, tj. měšťáky, kteří vlastně okradli venkov, a pak si tam pořizují rekreační nemovitosti, které ihned rozeznáte od zchátralých obydlí místních vidláků a křupanů či jak jsou venkované hanlivě nazýváni.
Situace města a venkova, centra a periferie, je názorným příkladem problému, se kterým se potýkáme při každém tréninku. Je to problém efektivní koordinace excentrické a koncentrické síly. Abstraktně a logicky uvažující lidé na něj zírají jako telata na nová vrata. Žádnou takovou energii nevnímají. V početní mentalitě jejich mysli existuje pouze jako pojmová položka.
Také se vám zdá nepatřičné srovnávat objektivní společenské poměry se subjektivním stavem jedince? Také prakticky nechápete, že část obsahuje celek a celek části?
Jednotu všech protikladů a to, že vše souvisí se vším, logicky snadno připustíme, ale ve skutečnosti těmto konceptům vůbec nerozumíme. Máme-li zmíněné poučky demonstrovat praktickým příkladem, ihned se ukáže, že to pro nás jsou pouhé fráze – takže teorie se v našem případě tragicky rozchází z praxí.
Způsob tréninku, který navrhujeme, je opačný, než je obvyklé – tj. pomocí praxe vytvářet teorii, teorií ověřovat praxi a praxí teorii.
Jestliže pomocí experimentálního cvičení odhalíme principy středu a obvodu, snadno je vidíme i ve svém okolí. Zatímco druzí vůbec nechápou, o čem vlastně referujeme. V marasmu objektivní reality nevidí vůbec žádné zákonitosti, a pokud ano, tak je obtížně formulují, a jejich závěry jsou jim obvykle zcela úplně k ničemu. Stále pouze reflexně reagují na zdánlivý chaos pocházející z prostředí.
Kola (chakra) a linie primární a sekundární (kundalini) v projekci objektivní reality nevnímá ten, kdo je nezná z reality subjektivní. Teorii se může naučit téměř každý, ale praxe jej ihned prozradí.
Je snadné se naučit kung-fu hlavou, ale je velice obtížné se jej naučit chodidly. Snadno lze tuto poučku k úžasu publika citovat druhým, ale pro většinu teoretiků je nemožné ji prakticky realizovat. Museli by cvičit patřičným způsobem – proniknout za hradbu pojmových konstrukcí. A to se těmto konstrukcím nechce a nijak nelíbí…
Vědci, tak jak se známe, se v nejlepším případě snaží nešikovně aplikovat objektivní poznání na člověka a jeho prostředí. Místo toho, aby subjektivní poznání, kterému se obvykle mimo vzácných výjimek nijak nevěnují, aplikovali na objektivní případy člověka a jeho prostředí. Takto vědeckotechnický pokrok devastuje lidskou bytost i přírodu.