Uveřejňujeme příspěvek, za který autorce velmi děkujeme. Je za ním odvaha a hlavně úsměvný nadhled nad sebou samotnou, Doufáme, že se od autorky dočkáme příběhu o jejím vzácném učiteli, který již zemřel.
Nevzdávat se
Sedmkrát upadnout a po osmé zas vstát. Stručně řečeno nikdy se nevzdat. Úsloví zní na první poslech velmi správně a jaksi statečně. Žáci dříve seděli několik let před branou kláštera, než jich Mistr povšimnul…
Ale má to vždy smysl? Nebo spíše kdy to má smysl? Kdy má smysl překonávat sám sebe? A kdy už je člověk blbcem, bušícím hlavou do betonové zdi? Aniž by se zamyslel nad tím, že problém lze vyřešit jinak, že zeď lze obejít, přeskočit, podhrabat, vyhodit do povětří? Nebo si říci, že nemusím mít všechno. Že tráva je zelená a nebe modré na obou stranách zdi. Že tam, kde mne nechtějí, nemusím být, stejně tam nebudu šťastná („pojďte k nám, my k vám taky nechodíme“). Že za tím, který mě nechce, nebudu dolézat. Že bojuji o něco, co nemá smysl. Co nestojí za takovou oběť.
Řekla bych, že smysl to má hlavně, když člověk zápolí sám se sebou. Něco se učí a ono mu to nejde. Nebo to jde, ale strašně pomalu. Mně nikdy nešly věci, které vyžadovaly koordinaci celého těla od školního tělocviku, přes taneční až po autoškolu. Navíc když byly spojeny s posměchem sadistických tělocvikářů a tělocvikářek či přiblblých učitelů machrů z autoškoly.
Až po desítkách let jsem pochopila, že se mi všichni ti pedagogičtí experti vysmívali za to, co sami neuměli vysvětlit a vyjasnit. Velkou část života na mne někdo řval „stůj rovně“ a vlastně mi neřekl jak toho dosáhnout. Pochopila jsem to až na cvičení taichichuanu. Tam mi mimo jiné sdělili, že neumím ani chodit, ovšem jinak mají se mnou svatou trpělivost.
Takové věci pak mohu zkoušet opakovat i víc než sedmkrát, abych si je tak uložila do hlavy (?), do těla (?), prostě do sebe tak, že už na ně nemusím úpěnlivě myslet při každém pohybu. Občas pak už pochopím, jak ten který pohyb funguje. Pak po několika měsících se ukáže, že to moje „pochopení“ je jen začátkem něčeho hlubšího.
Nevzdávat tohle učení, i když se mi při cvičení doma směje kočka a svojí tělesnou natvrdlostí při pohybu ve 4D prostoru asi (?) trápím své trenéry. Bývalý manžel mi posměšně říkal „hromdopoličníku“, tak jsem ráda, že se mi na cvičení nevysmíváte. Občas se směju sama sobě a to je ohromně osvobozující.
Ale zpět k „nikdy se nevzdání“. Teď můžeme řadu takových příkladů a výzev vidět v každém zpravodajství. Opět to zní strašně hrdinně a ušlechtile. Nejvíc ovšem volají a hrozí pěstí ti v bezpečí, dostatečně daleko od dopadových ploch, a hlavně když je vidí ty správné kamery. Pěšákům zbývá jen prach a štěrk a udusaná hlína, případně kulka, střepina a hromadný hrob.
Nemohli by už konečně lidi začít spolupracovat?
Měla jsem v astronomii a astronomickém světě přes dvacet let jednoho moudrého a vzácného učitele, škoda, že už zemřel, a zůstalo mi po něm takové heslo, úsloví, myšlenka či jak to nazvat: „Cooperation, not competition“. Škoda, že to v současném světě moc netáhne. (Jeho příběh by byl na delší vyprávění.) A pak znám ještě jednoho, ještě živého, který tuhle myšlenku taktéž bere vážně.
