Metodický postup tréninku karate (suhari) je velice jednoduchý, praktický a zcela dostačující, ale obecně nenachází svého uplatnění. Jeho jednotlivé úrovně se evidentně týkají evolučního plánu lidské bytosti, který nelze za jeden jediný lidský život nijak obsáhnout a natož prakticky zvládnout.
Jistě s tímto tvrzením budeme souhlasit, posoudíme-li, k jakému obrovskému zmatení dochází již na první úrovni zmíněného metodického postupu (su) jak u laické, tak odborné veřejnosti. A co potom k jakému zmatení musí docházet na jeho vyšších úrovních, které opouštějí svět smyslově zjistitelných forem?
První úroveň zmíněného postupu (su) se týká převzetí základní formy tréninku, které se zdá být zdánlivě jednoduché. Jako kopie (copy) máte napodobit svůj vzor (master). Potíž je v tom, že obvyklým vzorem bývá bůhvíjaká kopie z bůhvíjaké kopie originálu.
Že jste v kontaktu s 20. generací šaolinských mnichů nebo mistrů, je spíše nevýhodou, než výhodou, se kterou byste se neměli chlubit. Ovce (dav) však taková garantovaná posloupnost velice poutá, přičemž není řečeno, že musí být vždy špatná. Veřejnost obyčejně nijak nezajímá postup vědce, který chtěl ovocem svého poznání oblažit lidstvo, ale průmyslové vynálezy zkázy, které jí servírují zločinci, kteří jeho vynález ukradli a zneužili ke škodě lidstva.
Ať je kopie originálu sebelepší, originál nikdy nepřekonává. Nevykazuje k tomu nutnou iniciativu a realizaci podstaty originálu. Originál chápeme jako původní vyjádření podstaty (kara).
Pokud se nezasvěcený jedinec, laik nebo i pokročilý cvičenec, bezprostředně setká s originálem, mívá zásadní potíže s jeho napodobením, které obvykle nedokáže sám nijak překonat, ačkoliv se jedná o napodobení velice snadných cviků (postavení, poloh a pohybů), které nepředpokládají vůbec žádnou výjimečnou fyzickou kondici.
Příčinou uvedeného traumatu je závažné postižení lidské bytosti civilizační degenerací, které samo sebe pudem sebezáchovy velice úporně chrání. Je to jakýsi parazit v lidském organizmu, který člověku neumožňuje, aby se svobodně hýbal a svobodně vnímal, myslel a žil, ale který nemocnému člověku právě sugeruje jeho falešné přesvědčení o svobodě pohybu, vnímání, života a myšlení.
Je nutné se učit uvědoměle a správně napodobovat smyslové tvary, a tak zpětně obnovovat svoji přirozenou schopnost napodobování. V běžném občanském životě je tato schopnost ke škodě naší i druhých podvědomě ovládána a činí z nás nevědomou a velice snadno ovladatelnou organickou hmotu (dav).
Prvním příznakem uvedené masové psychózy je individuální přesvědčení postiženého jedince, že je jedinečnou výjimkou vyloučenou z takové davové psychózy. Taková výjimka z ní však právě tvoří pravidlo. Je lépe se nepovažovat za výjimku, ale uvědomovat se jako pravidlo. Měla by k tomu stačit trocha sebepozorováni a vědomí, že není nijak snadné se z hmoty vyloučit, jak o tom abstraktní mysl sní.
K rozvíjení schopnosti napodobování tělesných postavení, poloha pohybů je řada vhodných cviků, které zájem cvičenců obvykle nepoutají, neboť závažný problém, který mají řešit, si dostatečně neuvědomují a odmítají se jím zabývat. Podstatu svých životních problémů vidí jinde.
Uvědomělá schopnost napodobování brání podvědomému přejímání šablon, které jedinci brání ve cvičebním a bytostném vývoji. Uvědoměle převzatý vzor umožňuje, aby s ním mohl jedinec experimentálně pracovat, zkoumat jeho správnost, nesprávnost, opodstatnění a podstatu.
Pár minut vhodného demonstrativního tréninku vám však poskytne mnohem lepší prakticky přehled o uvedeném problému, než sáhodlouhá teoretická pojednání, která vaši potlačenou schopnost správného napodobování ještě více ničí.
