Návštěva hřbitova může být zdrojem nevšedních zážitků. Především musíte být velice ohleduplní, k těm, kteří jsou na hřbitově poprvé a neví, jak se tam mají chovat. Nedávno jsme byli s několika přáteli na hřbitově.
Většinové množství občanů, kteří se dostanou na hřbitov poprvé a naposled, stále více narůstá. Také množství těch, kteří se tam dostali poprvé a po druhé pak také naposled.
Mnozí z dnešních důchodců způsob pietního chování na hřbitově dostali do krve díky svým prarodičům. Na vesnici a v menších městech bývaly před nějakými 60-70 lety nedělní návštěvy po bohoslužbě na hřbitově nepsaným zvykem. Lépe potom chutnal nedělní oběd. O hřbitovní kulturu se staraly především pobožné babičky, a brávaly sebou i svá vnoučata.
Důvod býval prostý. Dědové chodívali místo na hřbitov po mši svaté na pivo, kde probírali politiku, zatím babičky mezitím vařily nedělní oběd. Dědům chutnal oběd potom lépe, než vnoučatům po zápachu zvadlého hřbitovního kvítí. Nábožná výchova spočívala na babičkách, neboť rodiče v té době bývali již moderní, a od náboženství se distancovali.
Věda díky kosmickému výzkumu tenkrát již totiž nezvratně dokázala, že na nebi na žádném obláčku nesedí žádný vousatý a vlasatý pánbíček. A mimoto, rodiče raději do kostela moc nechodili, aby neměli třeba i nějaké potíže – například v zaměstnání. Zatímco na Slovensku nebývalo členství pobožných občanů v KSČ překážkou, v Čechách to bylo nemyslitelné. Nebylo však nezvyklé, že když zemřel straník, a soudruzi z pohřbu odešli, přišel velebníček.
Pietní výchova na vesnici a v menších městech však nespočívala pouze v návštěvách hřbitova. Pokud zemřel příbuzný, nechvátalo se s jeho tělem do lednice a do pece jako dnes. Dostával určitou lhůtu k pobytu v místě bydliště. Mohl se třeba ze svého mrtvolného spánku ještě probrat, a potom se chvíli čekalo, než se duše odpoutá od těla. Dnes se ovšem chvátá, aby se nebožtík dostal v pořádku z pekla do pekla sakumprásk s tělem i dosud neodpoutanou duší.
V průjezdu ležela rakev a v ní postava, ze které byla vidět pouze voskově bledá tvář s vystouplým špičatým nosem, a stejně bledé ruce. Měl to být děda, ale my děti jsme jej jako takového nepoznávali. Mnoho lidí neví, že postava nastojato, vypadá úplně jinak než na ležato. Identifikace příbuznými zemřelých bývá někdy obtížná nejen v pitevnách, ale i v obřadních síních.
Příbuzní se někdy mohou i domnívat, že jim byl podvržen jiný nebožtík. Například nevědí, že krev zemřelého díky působení gravitačního zákona mizí z horních (předních) částí těla a usazuje se v částech spodních. Nohy příbuzných v ponožkách a s vybočeným palcem, většina příbuzných také nepoznává. Propadlá tvář a případné pitevní zásahy často vykonají také své dílo. Někdy je díky otevření hlavy posunutá horní část lebky, jindy působí nepřirozeně vystouplý falešný ohryzek mrtvého, který býval nahrazen vycpaným papírem.
Dost potíží dříve působily pohřební službě vousy neoholených nebožtíků. Jejich škrabání tupou žiletkou, způsobovalo na tváři zemřelých podlité skvrny. Vyjímání orgánů z mrtvol k transplantaci bývalo před zmíněnými lety nemyslitelné. Pitva nebývala v případě přirozené smrti obvyklá.
Dnes je již spousta potíží vyřešena. Příbuzní velice často odmítají prohlídku zemřelého, který navíc bývá vystavován hygienicky za sklem. Chtějí si zachovat živou vzpomínku, nebo se spíše příliš úzkostlivě bojí mrtvol. Často si při obřadu ani nepovšimnou, že rakev je jiná, než tak, kterou si u pohřební služby objednali.
Na dnešním distancování se od mrtvých není vůbec nic divného. Lidé se dnes křečovitě distancují od živých, natož od mrtvých. Jakmile se několik živých namane dohromady, nastávají značné potíže. Nejsou schopni se domluvit vůbec na ničem, ani se podřídit ostatním. Šijí s nimi všichni čerti již za živa. Každý se musí nějak individuálně projevovat, jinak se cítí nesvůj.
Pokud navštívíte hřbitov s přáteli, pro které je hřbitov místem nezvyklým, což je lépe si zjistit předem, musíte k nim být velice shovívavými. Zmínění mnohdy nevědí, jak se mají na hřbitově chovat. Neví, že mrtví nemluví, a že mají rádi ticho. Pokud je to možné, choďte v takovém případě navštívit hřbitov raději sami.
Zatímco se ostatní návštěvníci na hřbitově chovají pietně, vaši přátele mohou nahlas hloupě mluvit. Hřbitovní atmosféra v nich vyvolává nezvyklé pocity, které se snaží zakrývat hloupým žvaněním, chytrými poznámkami, smíchem i pokřikováním. Na hřbitov je v takovém případě nepřivedla tichá vzpomínka na zemřelého, ale pouhá nemístná zvědavost, ne-li něco horšího…
