Nemocní lidé by se měli léčit. Měli by přijmout léčebný režim, kterému by měli přizpůsobit svůj občanský, pracovní a rodinný život. Nemocní lidé by měli přijmout vhodnou životosprávu a režim dne. Domácí péče bývá problematická, obyčejně podporuje chorobu. Proto je vhodné mít léčebné zařízení.
Nemocní lidé by se měli řádně seznámit se svojí nemocí. Měli by ji u sebe dobře vnímat, mírnit a potlačovat její projevy, a také se jí snažit zbavit. Pokud jsou nemocní lidé při zjišťování své choroby výlučně odkázáni na lékaře a jiné osoby, léčba samozřejmě nemusí být účinná. Průběh nemoci a léčení může být velice bolestivý.
Lékaři a pomocný zdravotnický personál, v případě tréninku cvičebně starší, cvičitelé a trenéři, nemusí být ke zjišťování a léčení nemoci zcela způsobilí. Někteří nejsou způsobilí vůbec a jde jim jenom o své vyžití, peníze, moc a slávu.
Nemocní lidé by se měli snažit zabránit projevům své choroby, která si chce užívat svého způsobu života jako každý jiný organizmus. Výšlehy choroby si připadají dokonalé, oprávněné, chytré a zdravé. Jednotlivé výšlehy mezi sebou různě interferují, komunikují, kooperují a interagují, všelijak se slučují, snoubí, odpuzují, potírají, potlačují i ničí.
Projevy choroby, která převzala kontrolu nad pacientem (hostitelem), především potlačují léčebný režim. Pacienti při projevu choroby okamžitě porušují zdravotní režim a životosprávu. A nebývají si toho vůbec nijak vědomi. Opájejí se klamnými pocity, že jsou zdraví.
Samozřejmě, že celá společnost je nemocná. Nechce se léčit, a choroba léčení nechce v žádném případě nijak dovolit. A vůdcové společnosti, kteří jsou zástupci choroby na Zemi, to nechtějí vůbec připustit. Jsou to přece parazité ve službách super-parazitů a predátorů. Vedou lidi k příživnickému způsobu života. Snaží se, aby všichni lidé byli nemocní. Na zdravých lidech nelze parazitovat. Zdraví lidé se nemohou přiživovat. Zdraví lidé nejsou cizopasníky.
A lidé? Ti jsou závažně nemocní. Nemoc a nemocný způsob života srdečně vítají. Dělá jim dobře, všemožně si jej užívají. Nemohou si pomoci. Na následky nehledí, předem je nijak neřeší, a když propuknou, tak je pozdě. Nemoc při svém šíření poskytuje dočasnou falešnou úlevu. Podobně jako nějaký jedovatý hmyz, který při napadení svým píchnutím nejprve znecitliví, oblaží a ochromí svoji kořist.
Jako příživníci přiživující se na životě, by lidé bez cizopasení přišli o radost ze života – přišli by o radost z přiživování se na životě. Toto jako neživotní, polomrtví a mrtví nemocní lidé nemohou za žádnou cenu připustit. Je to jejich jediný způsob hnilobné existence, kterého se drží jako jediné existenční jistoty. Jsou cizopasníci.
A co přijde potom, to nemocní lidé neznají, nevědí a nechtějí vědět. Jako cizopasníci si přece musí a mají užívat okamžikového štěstí teď a tady. Přece si nebudou kazit radost ze života – z cizopasení na životě. Jsou přece optimisté, a myslí pozitivně. Jsou to přece nemocní lidé. Jejich krédem je užívat si života, užívat si utrpení.
Trénink by měl být léčebným procesem. Jeho prvořadým účelem by mělo být seznamování se s chorobou. Cvičence by diagnóza nemoci neměla děsit. Postupně by se měli naučit, jak ji s lehkým srdcem přijímat. Nemocní jsou přece všichni, a není důvodu se za to stydět.
Trénink, který je útěkem před realitou bytostné choroby, nepovažujeme za správný. Pokud vám vyhovuje, je to vaše věc, do které nám nic není. Chápeme, že choroba musí obvykle napřed propuknout ve své plné síle. A že teprve ten, kdo její akutní nástup a rozvinutí přežije, bude možná ochotný a způsobilý ke své léčbě, a také snad bude podporovat léčebný režim svůj i druhých. Realisticky lze předpokládat, že to bude běh na dlouhou trať. Však také trvalo dlouho, než byla nalezena startovní čára.
