Stále se setkáváme s názory cvičenců i cvičitelů, kteří nechápou naši metodu tréninku (výchovy, vzdělání a výcviku). Jemné odstíny metodiky jim unikají, nebo v běžné praxi na ně prostě nelze brát zřetel.
Jako trenéři bychom místo cvičení museli před každým zadáním cviku nebo cvičení cvičencům neustále sáhodlouze vysvětlovat, že jak se mají zadaným správně pokynům, cvičebním úkolům, cvikům a cvičení postavit. A nebylo by to asi stejně nic platné.
Museli bychom se neustále dušovat, zaříkávat a zaklínat frázemi, a místo cvičení stále jenom ztrácet čas mluvením, vysvětlováním, vzděláváním a poučováním, a tak vlastně bychom jako trenéři stále jenom dělali opak žádoucího.
Účelem naší metodiky tréninku je sebepozorování, sebeuvědomování, sebevýchova, sebevzdělávání, sebekontrola a výcvik sebe sama. V běžné praxi nebo v životě se však na toto pravidlo snadno zapomíná. Je ovšem také pravdou, že cvičenci a cvičitelé se často z různých důvodů mýlí, a pak mermomocí chtějí vychovávat druhé, ačkoliv jde pouze o předávání metody. A rovněž i o jejich vlastní výchovu, neboť cvičitelé jsou přece také cvičenci.
Pozor, tzv. liberální demokraté, kteří dnes samozvaně globálně i lokálně vládnou, rovněž tvrdí, že nechtějí občany vychovávat, ale rozuměj pozitivně. Tito neodbytní přátelé egoizmu, soukromého vlastnictví a také občanů a jejich vykořisťování, ovšem nijak neříkají, že zneužívají a vychovávají lidi negativně. Toto jejich zvrhlé počínání nelze ovšem jednoznačně odsuzovat. Současným lidem scházejí tristní negativní osudové zkušenosti, a proto nejsou schopni ocenit zkušenosti pozitivní. Mají v těch zkušenostech velmi pěkný zmatek. Utrpení jej zajisté vyjasní.
V rámci předání naší metody tréninku, jsou ovšem určité zkušenosti nutné. Určitá úvodní výchova, vzdělání a výcvik jsou nutné, neboť uchazeči k tréninku přicházejí zcela nepřipraveni, zmateni a dezorientováni, ačkoliv obvykle si jako takoví nepřipadají. Trénink a celý cvičební proces se potom zvrhává na jejich vyvádění z obvyklé míry. Dochází potom pouze k boji dvou nebo více pohledů na předmět cvičení a realitu, a vlastní trénink tím samozřejmě trpí a je odsouván stranou.
Nepředpojaté nadšení, elán, správně podmíněná poslušnost, natož uvědomělý náležitý respekt, schází dnešním lidem. Pokrytectví, duševní zužování mysli a potlačování vědomí se staly samozřejmostí, a tak lidé netuší, o co v jejich případě jde, a co jim zoufale schází. Dostat se této tísně je ovšem možné jenom vhodnou praxí, samostatným tréninkem, ale ten je pro ně nepřijatelný, nestravitelný a nepochopitelný. Již dávno si zvykli na něco jiného.
Zapeklitá situace, což? A co s lidmi, kteří nemají vůbec žádný zájem o podstatné věci, ale jenom o nepodstatné malichernosti, a kteří si pletou své ubohoučké osobní zájmy s nezatíženým vnímáním a rozumným uvažováním?
Těžiště tréninku (iniciativa) nespočívá primárně na straně cvičitelů, trenérů a učitelů, ale na straně žáků, studentů a cvičenců. Jak je však k převzetí iniciativy po dobrém donutit? Jak probudit ve zmutovaných bytostech lidský faktor? Toto je nadlidským úkonem. Proto se této úlohy velice rádi ujímají ti, kteří tak oddaně plní zvrhlé úkoly nelidské a podlidské.