Trénink karate bývá obvykle posuzován z mnoha rozličných stanovisek a úhlů pohledu. Co člověk, který se s ním z doslechu, pohledem nebo i zkušeností seznámí, to jiný názor nebo názor shodný s posudky jiných. Z určitého hlediska vzato, bývají všechny tyto názory nesprávné, nedostatečné, nebo i zcela chybné a špatné.
Počty vítězství, proher, pohárů, medailí, diplomů a peněz, nebo zlomených prken, cihel a ženských srdcí, nejsou žádnými směrodatnými měřítky skutečného karate.
Racionální cestou nelze správný názor na podstatu tréninku karate nijak získat. Logické myšlení zde není nijak vhodné, neboť je odpoutáno jak od subjektu, tak i od předmětu praxe. K reálné praxi nevedou suchopárné argumenty racionální, ale podněty povahy silové, emoční, citové či psychické, které bývají víceméně podvědomého charakteru.
Ke skutečně podstatným zkušenostem a poznání vede pouze mimořádně vzedmutá síla, kterou u dnešní zcela vyčerpané společnosti a neživotných jedinců nelze očekávat. Demoralizace poklesla již na takovou úroveň, že pouze jenom další úpadek na nižší úroveň demoralizace uvolňuje z ochablé lidské masy její další záporné síly.
Samozřejmě uznáváme, že vlivy vhodného tréninku na morálku, zdraví, kondici, dlouhověkost, duševní a tělesné schopnosti, obranyschopnost, sportovní využití a mnohé jiné, jsou pro jedince i společnost velice důležité, ale jsou stále jenom účinky vedlejší. Jsou vhodnou přípravou, ale skutečné karate podle nich nelze nijak posuzovat.
Rovněž tak, ačkoliv se tak obvykle činí, by bylo obrovskou chybou posuzovat karate podle oněch všemožných a problematických příznivců, kteří se tréninkem karate různě zabývají.
Obvyklé motivy tréninku karate jsou v nejlepším případě pouze přípravou, ale nemají se skutečnou motivací tréninku karate příliš nic společného. Tato je řádově vyšší a tvoří ji zkušenosti mimořádné, které obvyklý jedinec není schopen realizovat. Jsou pro něj totiž neobvyklé a nadpřirozené.
Jistě, dnešní pokleslý filmový průmysl a sociální média bezostyšně zásobují veřejnost umělými nadpřirozenými triky a nejapným mysticizmem, až se z toho střízlivým lidem dělá špatně od žaludku, ale toto jsou pouze matoucí jevy, které žádné vlastní reálné zkušenosti a poznání nepřinášejí. Diváky pouze hypnotizují a výrazně spolupůsobí na jejich bytostné degradaci, degeneraci a genocidě. Zejména do mladé generace ukládají podprahová přesvědčení a předsudky, které infantilností ovlivněným lidem v pozdějším věku zabraňují, aby svůj omyl prohlédli.
O skutečných zasvěcencích karate se můžeme dozvědět z různých legend, které byly následníky zčásti publikovány anebo které kolují v kuloárech zatuchlých tělocvičen. Ve svém bezprostředním životě a prostředí o nich mají cvičenci i veřejnost velice pomýlené představy.
Mimořádné zkušenosti, které se týkají karate, se pohybují na hranicích života a smrti, a není nijak snadné jich ani v takových případech dosáhnout. První čtyři místa, ke kterým přiblížení k mimořádným zkušenostem vedou, jsou čtyři. Jsou jimi hřbitov, nemocnice, vězení a blázinec. Není však nijak zaručeno, že pokud se někdo umístí na těchto prvních čtyřech místech vítězů, že jich dosáhne. Následky jsou však tragické.
V dnešních podmínkách zatuchlého zajateckého míru nelze prakticky obeznalému a zodpovědnému asistentovi k mimořádným zkušenostem žádné cvičence vést. Bez mimořádných zkušeností však k přímému zasvěcení do podstaty karate a jeho tréninku nelze dospět. Vzniká zde dilema postupného uvádění do praxe a pomalého nabývání osobních zkušeností, poznání a motivů tréninku, při kterém však většina cvičenců od tréninku odpadá jako shnilé hrušky.
U shnilých hrušek nelze ryzí praxi karate předat. Shnilost je skryta v podvědomí dnešních lidí, a nedovoluje, aby se jí zbavovali a zbavili. Byl by to přímý útok na všeovládající systém, ve kterém si lidé tak libují, a na který tak nadávají nebo si na něj stěžují. To jenom shnilost se sváří se shnilostí, stejné se stejným, a skutečná snaha o úplné popření a vymýcení shnilosti v tom nebývá.
Mimořádné zkušenosti a poznání podstaty karate nelze příliš korektně a regulérně popisovat. Každý popis se jim vymyká a v mysli příznivců působí jako dezinformace jejich dehonestaci. Příkladem takového pokřivení nám může být i obyčejný trénink, při kterém mívají cvičenci závažné potíže uvědoměle napodobit řádově lepší provedení cviku, než kterého jsou schopni. Jak by potom mohli pochopit, napodobit nebo realizovat zkušenosti mimořádné?
Byly doby, kdy boj závisel na síle cti, paží a inteligence, a které byly pro nabytí nadnormálních zkušeností, poznání a schopností mnohem a mnohem lepší, ale přesto většina bojovníků těchto met nikdy nedosáhla. Mnozí z nich však byli takových úkazů svědky u válečníků na slovo vzatých.
Byli to oni, tito svědkové, kdo ony události pro další následníky posléze zaznamenali v ústním nebo písemném podání. A z těchto záznamů a stop se posléze staly dnes doznívající legendy a mýty. Věřit nebo nevěřit jim nikdo nemusí. Je to dáno přímými zkušenostmi, kterých se obvykle nijak nedostává.
