Je to již řada desetiletí, dokonce, dokonce i nějaké to století, co je nesměle hlásáno, že patriarchální věk Brahmův končí a nastává přechodný věk Višnuův před věkem matriarchálním. Pro obrovské rozměry Védského pojetí času nehraje nějakých sto nebo tisíc let žádnou roli. Pro západní lpění na prchavém lineárním čase je však neakceptovatelné.
Máte prý žít tady a zde, užít si dne (carpe diem), užívat si co lze, mohutné prožívat laciné smyslové zážitky, respektive jejich náhražky, máte blouznit, pozitivně myslet, konzumovat, brát si rychlé půjčky a drogy, být pubertálním hrdinou, který svým stupidním životem idiota čelí smrti, o kterou nechce vidět.
Vlna východního myšlení, teorie a praxe, která před padesáti lety oživila normalizační dobu temna po roce 1968, byla spojena s karate, které posloužilo jako skrytý náraz zen buddhizmu do bahna západní mentality. Ihned zkraje se projevilo šílenství této mentality. Všichni začátečníci tréninku karate najednou chtěli být mistry, ale nikoliv žáky. Nikoho pořádně nezajímalo, jak se má karate správně cvičit, na základě jakých tělesných, hybných, silových a duševních principů.
Všichni chtěli být za každou cenu „černými pásy„. Ti, kterým se to jako prvním u nás podařilo, si svého postavení náležitě vychutnávali, zatímco téměř všichni ostatní jim jejich postavení záviděli a podlézali jim jak jen mohli. Byla to stejná situace, která je od Bílé hory vlastní naší politické scéně ovládané ubohými zahraničními a lokajsky provinciálními zájmy. Zmíněné třeštění nemá se skutečným tréninkem nic společného.
Buddhismus rozeznává Tři klenoty (Buddhu, Sanghu, Dharmu), jejichž těžiště se v průběhu času přelévá z jednoho klenotu na další.
