Preambule: Ačkoliv aktuálně po podivném zemětřesení jsou v Turecku desítky tisíc lidí mrtvých a asi milion lidí bez přístřeší, řešíme důležitější otázky. Zatímco jsem psal tento článek, v rádiu řeší nějací idioti pochoutkový rok, jak udělat rybí salát ještě lepší než je normálně. Kvůli vylepšenému rybímu salátu není prý nikde lépe než tady – v předvečer III. světové války.
Ani příznivci nějakého stejného zájmu, nějaké zájmové činnosti, natož nějaké činnosti bohulibé, nejsou dnes na stejné notě (frekvenci). Starý svět se tříští a lidé třeští.
Sledujete-li například dobře míněné rady odborníků, které navrhují k řešení dnešní krize, možná povšimnete, jak jsou ti odborníci špatně ideově vybavení a ideologicky nedostatečně fundovaní. Zápasí na stejné ideové a ideologické platformě se svými protivníky – takže jedno a to samé soupeří samo se sebou. Vše v zoufalé kvalitě podání.
Takovou mizerně vedenou válku nelze vyhrát ani k dobru svému, natož k dobru protivníkově.
Místo plácání se ve stejném bahně, je potřeba vnést do marasmu naší doby řádově mnohem vyšší kvalitu. Ale tuto je nutné neztratit a nepromarnit zabřednutím v onom blátě. Nositeli oné kvality mohou být jenom lidé – prostředníci mezi nebem a zemí. Zatím se nezdá, že by o něco podobného jevili zájem.
Lidé mají zájmy obvykle jen osobní. A navíc o nich většinou vůbec ani neví. Sebepozorování je obtěžuje a sebeuvědomování je bolí. Mezilidská komunikace se stala čistě abstraktní záležitostí. Jejím základem je konkurence, která neumožňuje vnímání sebe natož druhého konkurenta.
Rozkladná síla konkurence působí směrem z jednoty do protikladů. Skladná síla koordinace naopak působí směrem od protikladů k jejich jednotě.
Je nutné ještě více teoreticky objasňovat problém a tím jej zatemňovat? Není lepší se věnovat naznačené praxi? Chytrému napověz, hloupého kopni.
Také jste si všimli, že hlupák se považuje za chytrého. Proč bychom se nemohli považovat za hloupé? Navíc, když je to zcela reálná diagnóza? Není nevědomost (prázdná mysl) základní pozicí každého správného tréninku, každého cviku a cvičení?
V praxi vidíme, že tomu tak není. K tréninku, který má v samotném svém názvu prázdná mysl (karate), cvičenci obyčejně přistupují s myslí plnou, všelijak kontaminovanou předsudky, představami, předpojatostmi a tak podobně. Abstraktně komunikují sami se sebou.
Abstraktní komunikace člověka (vědomí) se zvířetem (tělem) je zcela nesmyslná. Přesto se o to většina cvičenců marně pokouší a snaží se naučit koně abstraktně myslet a komunikovat. Namísto toho, aby se naučili rozumět koni, aby s ním byli na stejné notě jako ušlechtilý jezdec na ušlechtilém koni. A to, prosím, mají oni nepovedení, nepodaření a nehodní jezdci (cvičenci) v popisu své práce jako první cvičení jízdu na koni (Tekki).
Cvičenci mají koně za hlupáka. Soudí jej podle sebe. Nechtějí s ním koordinovaně komunikovat k vzájemnému nejlepšímu prospěchu. Chtějí jej jako konkurenta ovládnout a ovládat, aby sloužil jejich nečistým zájmům. A když se jim to tak nějak trochu podaří, mají na světě další ohavnou zrůdu.
Zrůdy chtějí zrůdy, zrůdy rodí zrůdy a k obrazu svému vytvářejí zrůdy – a neví o sobě, co jsou zač. Jsou spokojené sami se sebou.
—————–
Také slyšíte ty hlasy? “Pane autore, vy jste zlý člověk. Nedopřejete člověku ani trochu toho rybího salátu!“
