Učinili jsme se svým vědomím a myšlením závislými na objektivní realitě. Zprvu se nám zdálo, že nám bude skýtat šťastné a libé požitky, ale posléze se ukazuje, že nám poskytuje požitky stále více a více nelibé a nešťastné.
Pak ovšem trpíme a na objektivní realitu zlobíme. Hledáme vinu u ní, u poměrů a u druhých, neboť naše reflexe reality jsou nepříjemné.
Byli jsme nešťastní, proto jsme hledali ony požitky libé a šťastné. Nalít čistého vína jsme si nechtěli. Jsme přece optimisté (protože jsme pesimisté) a myslíme pozitivně (protože myslíme negativně). A především proto, že když se projevujeme jako osoby optimistické a pozitivně myslící, tak imponujeme pohlavním partnerům, které vyhledáváme a druhým lidem, kteří činí přesně to samé, aby oklamali nás i druhé.
Nejsme s to, abychom s klidnou a jasnou myslí byli schopni připustit pravý stav věcí (status quo) a činili vůči němu adekvátní opatření. Skutečnou příčinou kadlubu, ve kterém se zmítáme, není ani neblahá objektivní realita, ani náš mizerný subjektivní stav, ale reflexní reagování, které nás ovládá, a které díky nepříjemnostem z toho pocházejícím odmítáme dostat pod svoji kontrolu.
Žehráme na objektivní realitu, na poměry a zlořád, který se nás nepříjemně dotýká. A buď se snažíme v ní něco změnit k lepšímu (abychom pomohli sobě, případně i druhým), a tím mohli sami dál stagnovat nebo se zlepšovat, ačkoliv sebezlepšování při této zpětné vazbě obvykle zavile odmítáme. Nebo děláme mrtvé brouky, kteří chtějí přežít nepřízeň osudu a doby strkáním hlavy do písku, válením své kuličky hnoje, a animálním vychutnáváním zbylých libých požitků.
Nelze proti tomu všemu jistě nic namítat. Každý se brání a s realitou potýká, jak umí. Kdyby ovšem aspoň někdo mezitím systematicky pracoval na onom základním problému, který zde byl uveden.
/Považujte, prosím, tento článek na úpadkový – za výsledek rezignace nad marnou snahou, aby dlouhodobé zadávání jeho otázky, které mu předcházelo, našlo své uplatnění./