Není snad nutné uvádět první pokyn tréninku, který se týká praktického provádění cviků, a který byl nesčíslněkrát uváděn na našich praktických cvičeních. Splněním prvního pokynu (úkonu) se automaticky začne projevovat úkon druhý.
Jestliže cvičenci dostatečně zvládnou první pokyn (úkon), je další cvičení vlastně ztrátou času, nebo v nejlepším případě přípravným a podpůrným oscilováním kolem zmíněného problému. Ačkoliv dříve to bývalo běžné, k jeho řešení nelze cvičence donutit násilím, neboť je v našich krajích nepřípustné.
Zbývá jen duševní násilí, ale právě ono nesou cvičenci nejhůře. Jsou k nekontrolované duševní reaktivnosti vychováváni i puzeni sami sebou. Je hlavní podmínkou úlisného vykořisťování lidských bytostí, které nazýváme vznosnými názvy jako je svoboda, demokracie, ekonomika, prosperita, blahobyt, lidská práva, humanita atd.
Dobrovolně se k procvičování prvního úkonu většina cvičenců sama nijak nepřiměje. Neustálé upozorňování a připomínání, a to navíc v zoufale provizorních podmínkách provádění a organizace tréninku, je zcela kontraproduktivní. Jinak bychom na tom obecně museli být podstatně lépe a mohli skutečně prospívat sobě i druhým. Takto si pouze drbeme vši v blátě zákopové války.
Kvůli provádění a cvičení prvního pokynu (úkonu) žijeme občanským způsobem života, pracujeme, myslíme, trpíme a vnímáme v oblasti konvenční reality. Pokud je tomu tak z jiných důvodů, všechno takové snažení je zcela zbytečné a velice škodlivé. Bez alespoň částečného splnění prvního pokynu to však není možné nijak zjistit.
Napřed musí člověk první úkon aspoň z části realizovat, a potom je možné, aby se zabýval jeho zhodnocením. Pokud bude správné, má vyhráno. Postavil se na reálnou půdu tréninku.
První pokyn je velice jednoduchý. První úkon je vlastně ten poslední.
