Je zřejmé, že problémy vzájemné komunikace nejsou nijak dnešní. Pronásledovaly lidstvo i před tisíciletími. Pouze nám současníkům, když se dostaneme do různých vzájemných kolizí, se zdá, že jsou zcela aktuálními a nijak nevnímáme, jejich skryté příčiny. Podléháme pak živelným reakcím a například zkušení moderátoři veřejného mínění (PR) pak snadno vítězí nad davy hašteřivých lidiček, jejich zájmy jsou v podstatě shodné. Dva se perou a třetí se směje.
Neshody, rozpory a různé střety, ačkoliv při nich krev neteče, bývají mnohdy horší mezi osobami vzdělanými a tzv. duchovními, jako jsou filosofové, teoretici, inteligenti a všemožní vzdělanci a osoby gramotné, než mezi lidmi nepříliš vzdělanými, které sdružují stejné živočišné konzumní zájmy.
Avšak jelikož je základní školní vzdělání v našich podmínkách povinné, jsou téměř všichni občané víceméně menšími či většími vzdělanci, a různé vzájemné neshody jsou na denním pořádku, takže jsou považovány za zcela normální způsob života, a nikomu nepřijdou divné.
Komunikační neshody skýtají často pouze jedinou možnost, jak poznat souladné i protikladné interakce komunikací, a jak realizovat duševní rozměr (nadhled), který je nad nimi, a který tyto všechny interakce rovněž v sobě pojímá. Není tedy vždy vhodné se příliš vyhýbat potížím, které vzájemná komunikace plodí, ale je mnohem užitečnější se učit je pochopit a ovládat. To vše ku prospěchu svému i druhých.
Západní filosofií definovaný zákon jednoty a boje protikladů vyjadřuje i výše zmíněné lidové přísloví, které upozorňuje, že když se dva perou, tak třetí se směje. Smích vzniká smícháním a sloučením protikladných napětí. Napětí a pointa jsou principem každého vtipu.
S úctou se klaním všeprostupujícímu Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, Jenž oplývá neomezenými transcendentálním vlastnostmi. Působí v hloubi srdcí všech filosofů hlásající různé názory a vede je k tomu, aby při svých debatách – kdy spolu někdy souhlasí a jindy nesouhlasí – zapomínali na své vlastní duše. Tak vytváří v tomto hmotném světě situaci, kdy nejsou schopni dojít k žádnému závěru. Jemu se klaním. (Srimad Bhagavatam – Sri Srimad A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada, The Bhaktivedanta Book Trust, 1996, Zpěv 6, kap. 4, sloka 31)
Měli bychom se klanět, nebo se učit klanět, všeprostupujícímu Nejvyššímu Pánu, a při svých debatách nebo i fyzických kontaktech, někdy i lítých řežích, kdy stříká krev a praskají kosti, neztrácet duši. V umění válečném spadá uvedená kázeň do kategorie taktiky (psychologie), jejíž nauka (teorie) i výcvik (praxe) jsou dosti ožehavé, a proto i často z mnoha příčin záměrně nejasné a utajované.
Aby byl cvičební i bytostný vývoj komplexní, před taktikou je nejprve nutné zvládnout určitou úroveň morálky, motivace a techniky, přičemž jedna úroveň samo sebou vyrůstá postupně z druhé. V dnešních podmínkách je to však dosti obtížné.
A tak můžeme být denně svědky do očí bijících příkladů profesionálních psychologů, politiků, manažerů a jiných odborníků, kteří vůbec nezvládli ani základní úroveň morálky, natož motivace a tělesné techniky, ale s nadšeným sebevědomím sebejistě šíří rozklad či zlo, které postihuje druhé a především je samotné.
Takže, souhlaste či nesouhlaste s druhými, ale na své duše nezapomínejte…a možná pak budete schopni dojít k žádoucímu závěru vhodnému a prospěšnému pro všechny.
