Účelem naší metodiky tréninku není něco cvičence učit a naučit, ale aby se učili a naučili všechno sami. Měli by být po zacvičení schopní vyhledávat si potřebné informace a především zkoumat a procvičovat cviky a cvičení, které jim poskytujeme, nebo na které přijdou sami.
Chápat dobře uvedený jemný rozdíl, spočívající v rozměru navíc k obvyklému způsobu tréninku i života, bývá dosti obtížné. Jinak bychom měli již dávno nějaký vědecko-výzkumný tým a aspoň v poloprovozních podmínkách bychom byli nějak činní a společnosti nenápadně prospěšní.
Jistě, na prvním stupni námi uznávaného klasického třístupňového cvičebního procesu (suhari), do určité míry porušujeme výjimkou výše uvedené pravidlo. Činíme tak podle osvědčeného rčení, že mladý pes se učí od starého, čili že cvičebně mladší osoba (kohai) se učí od cvičebně starší (sempai). Záhy se však cvičenci musí osamostatňovat a snažit se cvičit podle zmíněného pravidla.
Západní vzdělání umrtvuje lidi. Žáci a studenti se učí šílená kvanta informací, ale nikoliv jak je utvářet přímým vhledem do podstaty věci. Předpokládá se tím, že se cizí informace v dalším životě a zaměstnání naučí logicky používat. Má to tu chybu, že se z nich stávají mentální automaty.
Jistě umrtvování lidí je výhodné pro ekonomický růst hrstky bohatých a ekonomické vykořisťování většiny chudých. Z lidí se však takto stávají živoucí mrtvoly, které aby úplně nezemřely v mentálním abstraktním konstruktu, musí stres, který tímto vzniká, nějak kompenzovat.
Zde můžeme vidět jednu z hlavních příčin požívání omamných látek, alkoholizmu, narkomanie, duševních i tělesných nemocí, vražd, sebevražd, kriminality, krizí, konfliktů a jiných průvodních znaků západní civilizace, které se postupně z vedlejších stávají hlavními.
Lidé postižení civilizační nákazou a degenerací pak nemají radost ze života, z pohybu, vůbec z ničeho, a vůbec jenom tak. Vzniká v nich odpor jak k tělesnému pohybu, tak k bezpříčinným dobrým stavům.
Vhodný trénink umožňuje, aby si člověk tzv. vyčistil hlavu, tj. aby dosáhl prázdné mysli (kara), dobrých psychosomatických stavů, aby se aspoň na chvíli vyprostil z mentální sítě neustálých stresů, kterých je občanský život stále více plný, a také, aby si aktivně odpočinul. Možná se pak i naučí, aby setrvával v dobrých stavech i v onom běžném občanském životě.
Dobrými stavy by neměl na veřejnosti navenek nijak hýřit, aby nebudil vůči sobě odpor, aby se nevyčerpával, a aby tyto neprofanoval. Snadno by o ně mohl přijít. Je vhodné tyto stavy uchovávat v nohách.
Sportovní trénink má jistě své mnohé klady, zejména pro děti a mládež, ale je závislý na soutěživé motivaci, která když nenajde své uplatnění nebo zmizí, tak obvykle spolu s tím zanikne i motivace pro trénink, zvláště ten vyšší. Bývalí velice schopní sportovci a cvičenci pak nenacházejí důvodů, proč by měli nadále cvičit bez soutěživosti. Je to veliká škoda a újma jak pro ně samotné, tak pro společnost.
Důkladné zakletí v nižších úrovních tréninku a tím i v nižších mentálních rozměrech, kterému se bývalí úspěšní sportovci a cvičenci pečlivě podrobili, není vůbec snadné nějak zrušit. Schází jim k tomu vyšší mentální dimenze, o kterých nemají ani tušení.
Na druhé straně je mnoho cvičenců, kteří nejsou vedeni soutěživostí, ale kteří také nejsou schopni překročit svůj stín. Bývá běžné, že mají zamžený pohled na věc, a že se zaklínají do různých polo-hypnotických stavů, ze kterých není rovněž možné nijak vystoupit. A navíc, není rovněž nijak neobvyklé, že v takových případech veškeré dobře míněné snahy trenérů, aby cvičence z oněch zakletých stavů vyprostili, jsou marné a často vyznívají i kontraproduktivně.
