Indický filosof Vidjáranjah, který se narodil kolem roku 1300 a je autorem Drk-Drsya-Viveka, podal zajímavou definici skutečného tréninku (praxe). Může velice dobře posloužit jako návod k jeho praktickému provádění.
Vidjáranjah definuje svědecké já jako neměnné vědomí, které je substrátem fenoménů hrubých a jemných těl, pozorujíc jejich účinky, aniž je jimi nějak dotčeno. Když přestává činnost prožívajícího já, osvětlování těchto obou těl je způsobeno tímto svědeckým já. Toto svědecké já je si bezprostředně vědomo obou druhů těl, které pro ně existují jako jeho přidružené členy, i když prožívající ego přestává působit. Stálá přítomnost svědeckého já pomáhá udržovat totožnost vidoucího v řadě mentálních idejí vzhledem k něčemu jinému než k ego. Vidjáranjah je si jist tím, že svědecké já nemůže být ztotožňováno s džívem, který se podílí na životě a věcech. Upanišada o něm prohlašuje, že je bez kvalit, pouhým divákem, a nikoliv prožívatelem ovoce. (S. Rádhakrišnan – Indická filosofie II., Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1962, str. 598)
Ačkoliv dharma (nauka) je nejprve sdělována teoreticky, postupnou praxí a vývojem by ji měl poznávající prakticky poznávat všude. Praktický trénink, aby byl správný a vedl k podstatným výsledkům, musí ovšem splňovat určité podmínky.
Uvedené podmínky vlastně sděluje Vidjáranjah ve své definici, spočívají v ustávání činnosti prožívajícího já. Trénink se tím ovšem dostává do příkrého rozporu s diktáty a trendy moderního způsobu života a našimi hodnotami, které veřejně tolik pyšně vyznáváme i za cenu fatální genocidy vlastní i druhých. Jsou to podmínky ekonomického růstu, prosperity a blahobytu.
Chce si to takovou jednoduchou definici zapsat za uši a cvičit, cvičit a cvičit. Více teorie není pro praxi útočící na podstatu vlastně vůbec potřeba. Teprve po realizaci podstaty je možné srovnávat svoji praxi, své praktické zkušenosti, poznatky a poznání, s poznáním, poznatky a zkušenostmi druhých, s teorií druhých.