Hlavní potíž téměř všech případných zájemců o trénink, ke kterým počítáme všechny cvičence, spočívá v duševní opožděnosti, která je výrazem reflexní funkce mysli. Této by se měli zbavovat, a není pro to lepšího způsobu, než je trénink bojového charakteru.
Orientovat tímto směrem své zájmy, život a trénink však cvičenci zásadně odmítají, neboť automatické mechanice reflexní mysli zcela podléhají. Jejich největším nepřítelem je ten, kdo by je k něčemu takovému nabádal nebo nutil. A tak musí jako mrtvé odrazy mrtvého světa čekat, až je k tomu přinutí bolestivý osud, který si svojí pasivitou neodvratně připravují, ačkoliv by to měli být právě oni, kdo by měl být předvojem, avantgardou a solí země.
Téměř všichni zájemci o trénink se chtějí jenom naučit cvičit, ve smyslu mechanického provádění cviků, v případě cvičení bojového charakteru se chtějí jenom naučit bojovou techniku a její vyžití k překonání nepřítele, ale vůbec se nechtějí naučit cviky zkoumat, a tak skutečně správně cvičit, natož pro takové pojetí tréninku vytvářet vědecko-výzkumné týmy a zřizovat experimentální laboratoře (cvičebny), ve kterých by se cvičení zkoumalo. Takové návrhy, výzvy a jednání mylně chápou jako namířené proti sobě samým. Chtějí být bytostně vždy pouze opožděnými konzumenty, uživateli a cizopasníky na konci vývoje, jehož špičku tvoří vědecký výzkum. Připadá jim to chytré, výhodné a jedinečné.
Západnímu člověku nestačí umrtvující vlivy médií, výchovy, vzdělání, zaměstnání a občanského života vůbec, ale přenáší jejich působení i do oblastí činností, které jej z jejich moci měly vytrhnout a vysvobodit. A tak v západním (dnes globálním) prostředí obecně selhávají všechny východní systémy, které nesobecky podaly Západu vstřícně pomocnou ruku a západní člověk z nich vždy udělá k obrazu svému stejnou karikaturu, paskvil, kýč a klišé, jakému je zvyklý. A dokud si toto neuvědomí a nezavrhne, nemá šanci na to, aby v nich jakkoliv ke svému nejlepšímu dobru uspěl.
