Do naší redakce přišel dotaz, zda jsme se někdy setkali s technikou ostrých desek, s tím že tazatel o této technice shání nějaké bližší informace.
Spíše než o technice ostrých desek, by se mělo hovořit o technice desek nebo ještě lépe technice stěn, případně technice zástěn. V podstatě se jedná o geometrické roviny. Chyby názvů pocházejí z nedostatečných informací a případně chybných překladů z cizích jazyků.
Čínské nebo japonské výrazy (znaky), při svém překladu do lineárního myšlení a projevu evropských jazyků, ztrácejí svoji vícevýznamovou sdílnou konstrukci. Západní člověk by se musel stát rodilým Asiatem, aby měl nějakou šanci jim správně rozumět. Pokud se snaží změnit svůj západní a národní naturel, obvykle pouze ztrácí čas, místo toho aby se věnoval přímo předmětu svého cizokrajného zájmu (zde cvičení), k čemuž by po získání svého druhého (východního) občanství byl stejně tak jako tak nucen.
Jak již sám název napovídá, jde o techniku založenou na pohybu desek v prostoru, případně pohybu osoby mezi stěnami či zástěnami. Více asi není nutné uvádět, a stačí pouze cvičit pohyby podle naznačeného návodu (principu). Jelikož se jedná o extrémní způsoby techniky a taktiky, které jsou více méně tajné, nemá význam je před chtivou veřejností blíže uvádět.
Zájemce o cvičení musí napřed patřičně zvládnout nižší způsoby pohybu (základní), aby se mohl věnovat studiu způsobů pohybu vyšších (pokročilých), které tvoří jejich nadstavbu.
S uvedenou technikou jsme se setkali, a také jsme ji dříve cvičívali, ale pochopení jejího principu cvičenci bylo díky výše zmíněným nedostatkům dosti chabé. Z těchto důvodů jsme od jejího procvičování u skupinových cvičení upustili. Napřed se cvičenci musí aspoň přijatelným způsobem naučit nekulhat, netahat tělo za sebou apod., a potom se mohou věnovat jiným zajímavým cvičením. O dalších nutných předpokladech takové praktického studia raději pomlčíme, abychom je neodradili…
/Nápověda: Všimněte si, že u prováděných pohybů a pozic lze v jistých chvílích identifikovat geometrické roviny. Konkrétním příkladem může být tzv. přímý úder (zuki), u kterého se vedou časté spory ohledně názvu, neboť na přímém úderu není zdánlivě nic přímého./
