Zájem naší místní cvičební skupiny o taichichuan vzešel z karate, a to někdy v sedmdesátých letech minulého století. Byli jsme patrně první cvičební skupinou taichichuanu v bývalém Československu (ČSSR).
Karate bylo tehdy příliš hrubé a tvrdé. Dokonce tak mnoho, že si to dnešní karatisté, kteří obvykle setrvávají na ideálu tvrdosti a hrubosti, nedokáží ani představit, neboť začátky karate u nás nezažili, ale žijí z jejich odlesků.
Aby se jeden extrém zvrátil v druhý a posléze se oba vyrovnaly, je nutné napřed dosáhnout hranice jednoho extrému. K tomu je potřeba neskonalé nadšení, síla, výdrž, vytrvalost a jiné vlastnosti, které překonávají síly odporu a rozptýlení.
Počátky taichichuanu u nás byly obtížné. O taichichuanu se u nás toho moc nevědělo, jako podobně předtím o karate. Naším hlavním studijním materiálem byla velice špatně okopírovaná kniha Cheng Man-ch’inga (https://en.wikipedia.org/wiki/Cheng_Man-ch%27ing ), ve které byly uvedeny pozice sestavy 37 cviků.
Formálně se naučit tuto sestavu provádět z knihy, bylo otázkou asi jedné nebo dvou hodin. Pak nastala další dlouhá, výzkumná a zajímavá práce. Spočívala ve zkoumání nám nezvyklých pozic a pohybů, které se jevily zcela odlišné od pohybů a pozic, které nám byly známy z karate.
Snahy o cvičení taichichuanu v tělocvičně za přítomnosti karatistů, nebo někde na veřejnosti, kde se objevil nějaký náhodný kolemjdoucí, vyzněly katastrofálně. Pohyby taichichuanu budily u diváků svojí pomalostí, plynulostí a nezvyklostí nelíčený smích, posměch a poklepávání si na hlavu. Jako menší skupina nadšenců, jsme se okamžitě s tímto cvičením stáhli do ústraní.
Cvičívali jsme večer tajně ve schůzovní místnosti Bytového podniku, jehož zaměstnancem byl jeden z našich největších nadšenců. Museli jsme dát židle a stoly na stranu, a cvičit před nějakými nástěnkami, stranickými prapory KSČ a standartami ROH udělenými za vynikající práci (za imitaci vynikající práce).
V oné zakouřené místnosti musela být kvůli nebezpečí z prozrazení tma. Museli jsme se chovat tiše, aby nás neslyšeli nájemníci Experimentu, tj. prvního paneláku v našem městě. Stojí tam dodnes a byl koncipován skvěle. V prvním patře a na střeše byly projektovány kavárny. Před domem bylo umělé jezírko s vodotryskem, které bylo obklopené stromy.
Cvičili jsme v ilegalitě. Později jsme se skrývali několik let na zahradě soukromého domu našeho zaslouženého člena. Museli jsme si dávat pozor na kolemjdoucí. Občas se to nepovedlo, a tak jsme se postarali o jejich pobavení.
Mezitím uteklo téměř 50 let, počet příznivců taichi se zvětšil, ale nikdo z nich se za tu dobu nenabídl, že bychom mohli pravidelně chodit cvičit na zahradu jeho rodinného domu. To přece nikdo nedopustí, pošlapávat mu trávník, chodit volně do domu na záchod, besedovat v obýváku, vařit si kuchyni čaj nebo kávu a nechávat u sebe přespávat přespolní a zahraniční cvičence.
Na betonové cestě mezi záhony a keři, která vedla k domu, jsme si natírací barvou vyznačili podrážky bot, a do takto vzniklých stop jsme se při přemisťování snažili přesně umístit svá chodidla. Před plotem zahrady, aby na nás nebylo vidět, jsme vysázeli thuje. Záhy je někdo ukradl. Nad hlavou nám létaly přistávající stíhačky z nedalekého letiště.
První katastrofální zjištění, ke kterému nás cvičení taichichuanu dovedlo, byl poznatek, že vůbec neumíme chodit, že se ani po mnoha letech cvičení karate vůbec neumíme přemisťovat. Můžete si být jisti, že správně se přemisťovat neumí většina karatistů, a že správně chodit neumí asi vůbec nikdo. Civilizační degenerace nás všechny krutě postihla.
Zmíněný poznatek se stal jedním z motivů našeho tréninku. Avšak většinu nekonsistentních zájemců o cvičení taichi právě odrazuje. Často se stalo, že se někteří sebevědomí začátečníci urazili, když jim naši trenéři sdělili, že neumí chodit, a že by se to měli celý zbývající život učit. Dotklo se to jejich citů a hlavně osobnosti, ačkoliv jí to svým způsobem nijak netýká. Jde přece o záležitost těla.
Na jednom našem semináři pro zdravotní pojišťovnu v Německu se jedna z přítomných dam při procvičování chůze rozplakala, a odešla si číst noviny, aby se emočně a mentálně srovnala.
Asi všechny děti našeho výchovného systému se učí chodit samy a za dosti problematické asistence svých rodičů, kteří sami správně chodit neumí. Závadný vliv našeho kulturního prostředí na člověka je mylně vydáván za genetické dispozice, se kterými prý nelze nic pozitivního dělat. Máme se k lidské bytosti prý chovat stejně nezodpovědně, nebo vlastně ještě více nezodpovědně, jako generace před námi. Jde nám přece o naše děti, jak se všude zdůrazňuje, když jsme sami selhali.
Lidem je mediálně sugerováno, že prý nejsou oškliví, nemocní, všelijak křiví a postižení, ale že jsou jedineční a tím krásní. Propaganda jim namlouvá, že krása prý spočívá v odlišnosti, zvláštnosti a jedinečnosti, ačkoliv jejím skutečným znalcům je dobře známo, že se naopak skrývá ve standardech průměrnosti.
Krása vody (mysli) spočívá v její čiré čistotě, nikoliv v její kontaminaci všemožnou špínou, jedy a fekálními odpady. Trápit se nedostatky, nemá žádný význam, je lépe pracovat na jejich odstraňování, na regeneraci člověka. Bez ohledu na čas, pokolení a náklady, tak jako to činily generace před námi – ovšem opačně, když podléhaly procesu devastace a degenerace lidské bytosti.
Dnes je taichichuan, respektive jenom taichi, veřejnosti více známo. S jeho symboly, názvy a motivy se setkáte na krabicích porcovaného čaje, na nádobí a suvenýrech, a mnohých jiných předmětech, někdy dokonce i na kelímku od koly nebo i na toaletním papíru. Každý zdánlivě dobře taichi zná a nově příchozí zájemci si někdy dokonce vynucují způsoby cvičení, ke kterým dospěli pod vlivem indoktrinace veřejným míněním, médii, nejapnými filmy apod.
Posměch i despekt budí taichi však na veřejnosti někdy i nadále. A to dokonce i mezi sportovci. Pokuste se například procvičovat chůzi někde na sportovním hřišti za přítomnosti vyznavačů nějakých sportovních aktivit. Budou často kroutit hlavou nad vaším nezvyklým počínáním. A co je horší, nikdo z nich se k vám nepřipojí. Nedovolí jim to rovněž i vady chůze, které jsou součástí přísně naformátovaného podvědomí.
